Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Dějiny vysokocírkevního a liturgického hnutí

Publikováno: středa, 10. leden 2007 @ 13:14:18

Přehled dějin liturgického a vysokocírkevního hnutí v některých zemích a církvích -- upravená a rozšířená součást referátu předneseného autorem na Pastorální konferenci Chrudimského seniorátu ČCE

Doba reformace

Reflexní pohled na bohoslužbu spojený se snahou promýšlet její otázky není věc nijak nová. Mohli bychom říci, že minimálně v reformaci tvořila reforma bohoslužby jeden z hlavních úkolů reformačního hnutí, byť metody byly různé – od snah očistit dosavadní formy od teologicky nekorektních elementů (luterství, utrakvismus) až po pokusy o nový začátek buď zcela ex nihilo (radikální reformační směry) nebo jen na rudimentálních troskách dosavadních forem (kalvinismus). Paradoxně můžeme také bohoslužebné změny římskokatolického Tridentského koncilu označit za reformu s určitými pozitivními prvky – kdo zná chaos, který panoval ve středověkém liturgickém životě (různé nepořádky a zbytečnosti, nekontrolované bujení některých forem, které kritizovali i reformátoři) a není tolik konfesijně zaujatý, může ocenit i toto dílo, byť prosazované pro evangelíky nepřijatelnou formou direktivně do puntíku závazného pořádku, vnuceného „shora“ všem bez ohledu na kulturní a jakykové odlišnosti.

Od reformace k osvícenství

Po skončení reformace a zkamenění katolické liturgie (na dobu dlouhých 400 let) zájem o liturgické otázky spíše ustoupil do pozadí. Vnitřní vlivy (zápasy mezi doktrinářstvím a osobní spirituální realizací – mystika, pietismus) i vnější (náboženské války, rozchod společnosti s církví na který zadělala již renesance a humanismus, nacionalismus) způsobovaly úpadek liturgického života bez ohledu na denominace. Spory o učení v éře orthodoxie způsobily i v lutherství hypertrofii důrazu na kázání. Pozitivní odchylky z tohoto procesu (např. Johann Sebastian Bach, který intuitivně dospěl tam, kam vědomě směřovala liturgická hnutí až dlouho po něm) byly spíše výjimkou a nepřekračovaly spirituální svět jednotlivců.

Nejhlubší fází úpadku od dob středověku procházela liturgie (opět bez ohledu na denominace) v období osvícenství. Racionalistická kritika křesťanství a její prosakování do teologie (vliv Kanta aj., vzik liberální teologie) i církevního života, emancipace společnosti i individua, mocenské struktury, které se k církvi stavěly buď utilitaristicky (Josef II., Fridrich Veliký) nebo přímo hostilně (francouzští revolucionáři) zavlekly církev na duchovní mělčinu. Docházelo k likvidaci tradičních duchovních center (např. katolických řádů a klášterů), církev byla manipulována do pozice opory státní úřední moci (náboženství „poslušného občana“, farář jako úředník – talár, matriky), což se promítalo také v bohoslužbách. Pro naše podmínky je třeba si uvědomit, že právě v této době byl vydán Toleranční patent a s negativy vnější státní šikany evangelíků se na charakteru toleranční církve podepsal také vnitřní stav dobové evangelické teologie a spirituality.

19. století

A právě zde začíná historie novodobého liturgického hnutí – jako reakce na všeobecnou krizi církve v době racionalismu, osvícenství a revoluce. Vlastně bychom neměli mluvit izolovaně o liturgickém hnutí, protože úsilí o obnovu se týkalo celého církevního života, do kterého liturgie také patří. Je otázkou, do jaké míry toto úsilí ovlivnil probíhající romantismus – jisté je to, že již v této době se projevovala snaha postavit obnovný proces také na seriózních základech vědeckého zkoumání pramenů, což transcendovalo pouhé romantické zaujetí idealizovanou minulostí.

V římskokatolické církvi se obnovné hnutí projevilo především snahou o obnovení řeholního života jako centra spirituality církve. To si nejlépe můžeme ukázat na příkladu Francie. Tam (ale i např. v Německu) je úsilí o liturgickou obnovu spojeno s činností benediktinského řádu, významnou postavou tohoto hnutí je opat Prosper Guéranger, vynikající organizátor a mnohostranná osobnost (autor monumentálních děl „Základy liturgie“ (Institutions liturgiques)  a „Liturgický rok“ (L'Année liturgique), která jsou v odborné literatuře dodnes citována). Klášter sv. Petra v Solesmes, kde působil, se pak stal nejvýznamějším střediskem bádání o gregoriánském chorálu. Stinnou stránkou této fáze katolické obnovy je její spojení s ultramontanismem, tedy snahou o ještě těsnější vazby na římské centrum, která svoji konečnou podobu dostala na I. Vatikánském koncilu (vyhlášení papežské neomylnosti). Úsilí o obnovu hudební stránky liturgie dostalo svoji podobu v ceciliánském hnutí, usilujícím o vyloučení světských vlivů z bohoslužebné hudby a vytvoření jakéhosi církevního hudebního stylu na základech gregoriánského chorálu a renesanční palestrinovské polyfonie.

V anglikánské církvi vzniká ve 30. letech 19. století Oxfordské hnutí – jako reakce částečně na osvícenství, částečně na snahy o radikální protestantizaci (probuzení, revival). Oxfordské hnutí zdůrazňovalo důležitost patristické teologie a potřebu liturgického oživení založené na kontinuitě mezi anglikánskou církví a středověkou a patristickou církví. Vyvinulo teologii jednoty křesťanstva, která nebyla orientována protestantsky. Tato "teorie větví" (branch theory) zobrazovala soudobou církev jako obraz Trojice, mající svoji jednotu zosobněnou v římské, pravoslavné a anglikánské církvi. Významným protagonistou tohoto hnutí byl John Henry Newmann, který však s několika dalšími aktivisty přestoupil ke katolicismu (1845, později se stal kardinálem) a tím tato fáze obnovného hnutí v anglikánské církvi skončila.

V 19. století ještě následovalo několik směrů (2. generace) usilujících o obnovení "katolicity" a liturgického života v anglikánské církvi, jmenovitě hnutí anglokatolíků (zde vznikl "vysokocírkevní" (high church) koncept, který pak v přenesené podobě převzaly další směry a církve), tzv. "ritualisté" (pův. hanlivý název pro přívržence vysokocírkevních úprav anglikánské liturgie) a další menší hnutí z nihž některé přetrvaly až do dnešní doby.

V Německu dochází po napoleonských válkách k oživení zájmu o Luthera (slavnosti na Wartburgu 1817), které však má po výtce nacionalistické předznamenání; v centru pozornosti je Luther jako Němec, část jeho odkazu spojená s univerzální církví je spíše zatlačována do pozadí. Lutherská církev je ovládána liberální teologií a záležitosti spojené s bohoslužbou jsou spíše centrem jiných disciplín (muzikologie – znovuobjevení J. S. Bacha a hudebního odkazu reformace) a snahy jednotlivců o navrácení Lutherova odkazu do evangelických bohoslužeb připravují cestu velkým německým liturgickým hnutím ve 20. století. Většího významu došlo pouze novoluteránské hnutí formulované jako protest proti racionalismu, pietismu a také proti státem nařízené kalvinisaci pruské lutherské církve za Friedricha Wilhelma III.

20. století

Římskokatolická církev

V katolické církvi byly na počátku 20. století dosavadní reformní (nebo lépe řečeno restaurační) snahy posvěceny papežskou autoritou zejména za pontifikátu Pia X. (např. Motu proprio o posvátné hudbě apod.) V souvislostí s otřesem, který způsobila I. světová válka však dochází k novým impulsům v oblasti liturgie, které poznenáhlu připravují půdu liturgické reformě Druhého vatikánského koncilu.

Tato fáze je ve znamení popularizace liturgie prostřednictvím misálků pro lid, které obsahovaly překlady a výklady oficiální latinské bohoslužby (v národním jazyce dosud nebylo dovoleno mši sloužit). Oficiální zákaz sloužit mši ve vernakulárním jazyce byl obcházen prostřednictvím lidových zpěvů liturgických částí během tiché recitace latinské liturgie knězem (což bylo dovoleno). Hlavním protagonistou tohoto období je augustinián Pius Parsch (1884—1954), moravský rodák působící v rakouském Klosterneuburgu. Zároveň dochází k rozvoji katolické biblistiky (P. M.-J. Lagrange a Jeruzalémská biblická škola, encyklika Divino afflante Spiritu) i bádání na liturgickém poli (Josef Andreas Jungmann, SJ (1889—1975) a jeho Missarum solemnia, lit. poradce II. vatikánského koncilu). Parsch usiloval o chápání liturgie na biblických základech a od r. 1926 vydával časopis Bibel und Liturgie. Toto hnutí mělo nebývalý ohlas (v Rakousku a Německu se prodalo přes 6 milionů lidových misálků) a F. Heiler  je charakterizoval slovy: „Liturgické hnutí v katolické církvi je nejsignifikantnější a nejnadějnější tendencí v současné církvi západního světa.

Nejvýznamějším mezníkem ve vývoji katolické liturgie (a troufám si říci i liturgie obecně) ve 20. století byl II. vatikánský koncil s jeho novým pohledem na církev – dokument Lumen gentium - a s liturgickou konstitucí Sacrosanctum concilium, a jím inspirované změny v bohoslužbě za Pavla VI. (národní řeč, větší podíl laiků a deklerikalizace některých částí, zjednodušení, 3letý lekcionář místo tradičních jednoročních perikop, čerpání ze starokřesťanských tradic). Bohoslužebné reformy vyvolaly nadšené přijetí (povolené alternativy jako obřady v národním jazyce se staly de facto standardem), ale i kritiku některých konzervativních kruhů (tradicionalistická hnutí arcibiskupa Lefebvra a dalších - obviňování koncilu z "protestantizace" (!) ř. k. církve).

Německé luterství

V německém luterském prostředí se tradičně rozlišuje „starší liturgické hnutí“ (spíše probuzený zájem o liturgii s nástupem dialektické theologie u K. Bartha a jeho příznivců) a „mladší liturgické hnutí“ se 4 hlavními proudy:

  1. vysokocírkevní (Hochkirchliche) hnutí Fr. Heilera

  2. hnutí za obnovu zpěvu

  3. berneuchenský kruh a Svatomichalské bratrstvo (Michaelisbruderschaft)

  4. Církevní dílo Alpirsbach.

Vysokocírkevní hnutí (vlastně sdružení - Die Hochkirchliche Vereinigung) (od r. 1935 VcH Augsburgischen Bekenntnissen - augsburského vyznání) vzniklo r. 1918 (zakladatel Heinrich Hansen (1861-1940), který po studiu staroluterských teologů (M. Chemnitze aj.) a tradiční katolické teologie r. 1917 vystoupil se zdrcující kritikou dobového protestantismu pamfletem (psaným ve formě Lutherových 95 tezí) Stimuli et clavi). Od r. 1929 vedl sdružení Friedrich Heiler (1892-1967). Toto hnutí si dalo do programu „evangelickou katolicitu“ - úsilí o obnovení „apoštolského úřadu“ (sukcese), svátostného života a ekumenickou jednotu. Ještě r. 1929 Heiler založil Evangelicko-katolickou eucharistickou společnost, která však byla, podobně jako zbytek aktivit, v Třetí říši později zakázána a r. 1947 byla obnovena jako Vysokocírkevní svatojánské bratrstvo (Hochkirchliche St. Johannes-bruderschaft), v jehož čele stojí apoštolský představený – biskup ordinovaný v apoštolské sukcesi. Věroučně se toto bratrstvo hlásí k Písmu svatému, ekumenickým vyznáním (ApV, NCV) a „respektuje články víry sedmi ekumenických koncilů a učení starých církevních Otců západu a východu jakož i otců reformačních církví.“ Z vysokocírkevního hnutí vznikla ještě řada dalších hnutí jako např. Evangeličtí františkánští terciáři, Athanasiovo bratrstvo aj.

Hnutí za obnovu zpěvu (Singbewegung) vzniklo v proudu mnoha německých mládežnických hnutí pod vedením Wihlelma Ehmanna jako snaha o obnovení lutherského zpěvu včetně tzv. německé gregorianiky.

Evangelické svatomichalské bratrstvo (Michaelsbruderschaft) vziklo v Berneuchenu 100 km severovýchodně od Berlína, kde mladí evangeličtí teologové a laikové hledali nové cesty pro evangelium a službu církve, jednotu mezi MARTYRIA (svědectví), LEITURGIA (bohoslužba) a DIAKONIA (služba člověku). Z tohoto berneuchenského kruhu vzniklo r. 1931 (na svátek sv. Michala) Michaelské bratrstvo (22 mužů v Křížové kapli marburského univerzitního kostela).  Dnešním střediskem je klášter Kirchberg u Sulzu am Neckar - místo, kde se pravidelně slaví officium a Eucharistie. Sdružení vydává časopisy Quatember a Gottesjahr. Významnou postavou tohoto hnutí je Wilhelm Stählin, teolog a pozdější luterský biskup.

Církevní dílo Alpirsbach (Kirchliche Arbeit Alpirsbach, KAA) - Veškeré dění je víceméně spojeno s jediným jménem - Friedrich Buchholz (1900-1967). Buchholz vystudoval dějiny umění a filosofii v Lipsku a Halle. Finančně nezávislý mohl se bez akademických a církevních úřadů věnovat výhradně svým soukromým studiím.  R. 1933 se setkal na ekumenickém setkání iniciovaném alpirsbašským farářem Schildgem s kantorem (KMD) tübingenského kláštera Richardem Gölzem (1887-1975). Z tohoto setkání vzniklo KAA. Pro Buchholze znamenalo toto setkání zlomový bod v jeho kariéře. Theologicky vycházející z Karla Bartha, převzal Buchholz brzy hudební vedení tzv. "alpirsbašských týdnů". Až do II. světové války se rozvíjely tyto schůzky v důležitá setkání. Obdobná pořádání organizuje skupina ještě dnes. Buchholz tvořil a obnovoval konferenci od konference pořady pro mši a officium. Jako čtení u stolu na alspirbašských týdnech sloužily oddíly z Barthovy "Církevní dogmatiky".

Po roce 1945 opustil Richard Gölz (za války vězněný v koncentračním táboře za ukrývání Židů) společnou práci a konvertoval k pravoslaví, takže Buchholz zcela převzal vedení KAA. Tento úřad držel až do své smrti 15. 3. 1967.

Buchholz byl činný zejména na poli církevní hudby a na podkladě dobových znalostí (Mocqereauova iktická teorie interpretace gregoriánského chorálu) se pokoušel poněmčit tradiční gregoriánské melodie (úsilí bylo korunováno vydáváním "alpirsbašského antifonáře" v padesátých letech), vytvořil také svéráznou teologii gregoriánského chorálu, na jejímž základě někteří (převážně barthovsky a kalvínsky orientovaní) teologové (u nás např. J. Smolík) odmítli gregoriánský zpěv jako nevhodný pro evangelické bohoslužby. Mocqereauova teorie však byla později překonána semiologickými výzkumy nejstarších záznamů bohoslužebných zpěvů (E. Cardine aj.), které vztah slova a hudby prokázaly více než přesvědčivě. Tím padla i Buchholzova teologická konstrukce (dosavadní nejdůkladnější kritika od B. Höckera z r. 1994) a na ní navázané postuláty českých "barthiánů" (Smolíkovy argumenty r. 1998 vyvrátil autor této stati).

Katolické hnutí“ ve švédské církvi

Také státní švédská lutherská církev procházela v 18. století obdobím úpadku - upadal svátostný život, teologie i liturgie. Církevní představitelé byli spíše politiky a diplomaty, v členské základně se rozmáhal pietismus a vliv radikálního protestantismu.

Kořeny "vysokocírkevního hnutí" jsou svázány s významnou postavou Nathana Söderbloma (1866-1931), původně pastora diasporního luterského sboru ve Francii (jeho farníky byli např. Alfred Nobel nebo August Strindberg), později profesora theologie v Uppsale a v Lipsku a od r. 1914 uppsalského arcibiskupa a primase švédské církve. Söderblom byl významným ekumenikem (některé prameny jej nazývají "architektem moderního ekumenismu") a jeho aktivity přesahovaly hranice církve (Nobelova cena míru 1930) i Švédska (rozhodujícím způsobem např. ovlivnil F. Heilera, který pak přestoupil od katolicismu k lutherství).

Počátky "katolického" revivalu sahají do období po 1. světové válce (1919), kdy vzniklo několik zatím místně působících společností jako např. Sodalitium Apoštolské Konfese (organizace pastorů pod vedením Alberta Lysandera), Společnost sv. Brigity (organizace pastorů i laiků založená Ericem von Rosen a Simonem Ludersem, snažící se pozvednout duchovní a svátostný život církve) a Švédská církevní společnost (založeno duchovními ovlivněnými pohybem v anglikánské církvi).

Pozdější rozvoj je spjat se jménem Gunnara Rosendala (1897-1988), pastora v Osby a svérázné postavy švédské církve, který měl řadu kontaktů na světové liturgické hnutí (P. Parsch aj.).

Švédská církevní mládež založila Hnutí mladé církve, které však byla založeno spíše na bázi národní církve než na univerzální katolické myšlence, přesto se v jeho rámci objevoval zájem o výzkum a renovaci církevní tradice.

R. 1935 bylo založeno vydavatelství Pro Ecclesia, které ihned začalo agilně vydávat literaturu na liturgická a teologická témata. Ediční činnost vydavatelství překročila dosavadní lokální rámec a rozšířila myšlenky "katolického hnutí" po celé církvi. Jako doplňkovou činnost začala Pro Ecclesia provozovat výrobu jednoduchých a nenákladných, přesto však liturgicky korektních  bohoslužebných oděvů, které brzy vytlačily nákladná historizující roucha vyráběná družstvy Licium a Libraria.

V této době byly stanoveny 4 obecné principy obnovy, ktré jsou většinou charakteristické pro obdobná hnutí:

  • rekonstrukce víry a učení v katolickém duchu (= ve smyslu V. Lerinského "co se vždy, všude a od všech věřilo", v tomto směru lze i Augsburské vyznání pokládat za katolický dokument).
  • obnovení svátostného života.
  • obnovení úřadu ("Apoštolská služba" - původ ordinované služby od Boha, resp. Ježíše Krista, a nepřerušená apoštolská sukcese).
  • obnovení modlitebního života - oficium, přímluvy a jiné formy pobožnosti.

Jako většina podobných hnutí respektuje i "katolické hnutí" švédské církve zásadu lex orandi - lex credendi a (podle G. Rosendala) je velmi doktrinální. Tak jako je pro katolicitu církve substanciální kontinuita (pro vysokocírkevní hnutí prezentovaná zpravidla apoštolskou posloupností biskupského úřadu), má nejvyšší důležitost i správné učení. "Liturgie bez katolického učení je prázdná" (Rosendal). V obnovném hnutí pracovali např. lutherští neotomisté Lechard Johannesson a Kjell Barnekow, nebo významní "lundensiánští" teologové Anders Nygren (1890-1978, biskup v Lundu, autor známé knihy Eros a agapé) a Gustaf Aulen (1879-1978, biskup v Strangnas, liturgik a ekumenik, autor knihy Christus Victor, rehabilitující starocírkevní teorii vykoupení člověka).

Odkazy



23. červenec 2019
úterý po 5. neděli po Trojici
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Červenec >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        
Nadcházející události