Latinská gregorianika v evangelické bohoslužbě?

Autor:
Publikováno:

"Latinská gregorianika v lutherské bohoslužbě?" (Lateinische Gregorianik im Lutherischen Gottesdienst?) - pod tímto poněkud provokujícím názvem vydalo r. 1994 německé vydavatelství při arciopatství St. Ottilien disertační práci protestantského theologa Bertolda Höckera, kterou obhájil předešlého roku na teologické fakultě University Christiana Albrechta v Kielu.

"Latinská gregorianika v lutherské bohoslužbě?" (Lateinische Gregorianik im Lutherischen Gottesdienst?) - pod tímto poněkud provokujícím názvem vydalo r. 1994 německé vydavatelství při arciopatství St. Ottilien disertační práci protestantského theologa Bertolda Höckera, kterou obhájil předešlého roku na teologické fakultě University Christiana Albrechta v Kielu.

Provokativnímu názvu odpovídá i neméně provokující obsah díla - B. Höcker se zabývá možností uplatnění tradičního latinského gregoriánského zpěvu v německých lutherských bohoslužbách, což je myšlenka poněkud odvážná v prostředí reformačních církví, kde se bohoslužba v národním jazyce a důraz na zpěv duchovních písní shromážděním pokládá za neoddiskutovatelný standard, ne-li výlučnou formu slavení liturgie.

Práce zpracovaná s opravdu německou důkladností (bohatý poznámkový aparát, rozsáhlé seznamy zdrojů v primárních pramenech a literatuře, lexikon méně užívaných pojmů) je rozdělena do pěti hlavních okruhů, jejichž prismatem Höcker reflektuje vztah gregoriánského chorálu a německé lutherské bohoslužby:

Nejprve je věnována pozornost okruhu historickému: po poměrně obsáhlé (a hojnými citacemi z Výmarského vydání jeho spisů prokládané) pasáži týkající se samotného Luthera a jeho (podle Höckerem předložených citací veskrze pozitivnímu) vztahu ke gregoriánskému zpěvu následuje retrospektivní pohled na dějiny zpívané liturgie v lutherském prostředí - nejprve překvapivě pozvolnému prosazování se čistě německých bohoslužeb na úkor latinských a latinsko-německých (pro někoho může být překvapivým zjištěním, že Luther sám - ač autor slavné "Deutsche Messe" - sloužil až do smrti latinské bohoslužby s německým čtením a kázáním) do poloviny 18. století, kopírovaný pozvolným úpadkem chorálního zpěvu, dále pak liturgických hnutí v 19. a 20. století, které mimo jiné usilovaly i o renesanci zpívané liturgie - "vysokocírkevní" (hochkirchliche) hnutí F. Heilera, hnutí za obnovu církevního zpěvu spojené se jménem W. EhmannaBerneuchen a Svatomichalské  bratrstvo (Michaelsbruderschaft) a Církevní dílo Alpirsbach, jehož protagonista F. Buchholz patřil k propagátorům tzv. německé gregorianiky (klasických chorálních melodií upravených pro použití s německými texty). Historická exkurse je dotažena přes agendy vydávané Lutherskou liturgickou konferencí v 50. letech až k vydání Erneuerte Agende z počátku 90. let, usilující podle Höckera o návrat k liturgickým formám reformačních časů.

Vývoj v německé lutherské církvi konfrontuje Höcker s dějinami vědeckého bádání v oblasti gregoriánského chorálu, spojené především se střediskem v benediktinském opatství Solesmes. Z historické perspektivy tak poznenáhlu přechází na perspektivu hudebně liturgické vědy o chorálu. Na základě moderních semiologických výzkumů srovnává materiály vytvořené v éře "německé gregorianiky" s originálními chorálními zpěvy a kriticky zkoumá kompatibilitu německých chorálů s latinskými ve světle logogenického utvářecího principu vyjádřeného nejstaršími neumatickými zápisy gregoriánského chorálu. Zjišťuje, že německé zpěvy, vzniklé převážně na základě starší interpretační teorie chorálu, která nebrala do úvahy rozhodující roli textu, nepracují zcela šťastně s výrazovými prostředky svých latinských předloh - problém je demonstrován na příkladu Buchholzovy německé úpravy graduale Laetatus sum (GT 366n), která na téměř dvaceti místech vykazuje prohřešky proti hudebně-textové korelaci originálu a usvědčuje Buchholze z neznalosti logogenického principu, jen na ojedinělých místech správně tušeného. Na základě analýzy dostupného materiálu vyjadřuje Höcker skepsi ohledně možností vernakularizace gregoriánského repertoáru (s výjimkou nejjednodušších zpěvů), kterou shrnuje Lutherovou větou: "Žádný německý text pod latinskými notami!" (kein deutscher Text unter lateinische Noten!). Německá řeč podle Höckera není vhodná pro chorál, více vyhovuje duchovní písni.

Vycházeje z uvedených výsledků formuluje Höcker "kacířskou" myšlenku: nebylo by možné vrátit do lutherských bohoslužeb gregoriánský zpěv v původní, tedy nepřeložené, latinské podobě? Nejprve otázku diskutuje z pohledu liturgické teorie - v lutherské bohoslužbě nachází velké množství styčných míst s gregoriánským repertoárem a navrhuje různé varianty jeho využití v kombinaci se stávajícími zpěvními formami lutherské bohoslužby obsaženými v německém Evangelickém zpěvníku (EKG). Otázce jazyka nepřikládá nějak zásadní důležitost - žijeme v době kopírek, tiskáren a počítačů a drtivá většina obyvatelstva je gramotná - není tedy problém vyrobit potřebné množství překladů, které by účastníci měli v ruce.

Svoji argumentaci ve prospěch této myšlenky podepírá i empiricky - na základě výsledků ankety mezi účastníky bohoslužeb, ve kterých jím vedená gregoriánská schóla chorální zpěvy prováděla. Výsledky ankety jsou podle Höckera ohromující: na přímou otázku: "chcete chorál v německé nebo latinské verzi?" se ze vzorku asi jednoho tisíce respondentů 92,56% vyslovilo pro latinskou verzi a jen 7,44% pro německou. Zbylé anketní otázky se týkaly např. potřebnosti překladu (95% pro), aktivní účasti na zpěvech (41,57% pro, 58,43% proti) příležitostí, při kterých by rádi slyšeli gregoriánský zpěv (71,52% při bohoslužbách, 27,08% jen v koncertním provedení). Zajímavá byla také otázka, co vlastně posluchači v gregorianice hledají - převažovaly "subjektivní" přání (klid - 63.89%, meditace - 53.67%, krása - 45.14%, modlitba - 32.74%) nad "objektivními" (stáří a tradice 31.94%, církev - 9.72%, slova Bible - 9.72%).

Posledním prismatem, kterým Höcker otázku latinského chorálu v lutherské bohoslužbě nazírá, je hledisko systematicko - eklesiologické. Zde konečně přichází ke slovu (jak by řekl Barth) theologie kath' exochen. Východiskem je reformační pohled na církev jako na "skrze slovo Boží založené společenství věřících" (durch das Wort Gottes begründete Gemeinschaft der Glaubenden - cit. dle Kirche dogmatisch W. Härleho). Klíčový pojem slova Božího se objevuje i v diskusi o podstatě gregoriánského chorálu - unikátní spojení Božího slova a tónu, slovo, které je na prvním místě, předurčuje chorál, aby se stal pravzorem ostatního umění; analogicky k augustinovské definici svátostí jako verbum visibile označuje Höcker gregoriánský chorál výrazem "verbum cantabile". Dále je zpracována problematika chorálu z různých úhlů pohledu na církev:

  1. "communio sanctorum" - gregoriánský chorál organicky vychází z židovských a prvokřesťanských liturgických forem a odkazuje tak k dějinné kontinuitě Božího lidu.
  2. "notae ecclesiae" (známky (pravé) církve) - zde se vychází z Lutherova spisu "O koncilech a církvích" (Von Konziliis und Kirchen, WA 50:628-642) z r. 1539, kde je vypočítáno následujících 7 známek církve: kázané Boží slovo, křest, eucharistie, úřad klíčů, další církevní úřady, modlitba a veřejná chvála a díkčinění Bohu a svatý kříž. Gregorianika podle Höckera patří do kategorie "veřejné chvály Boha" a může být tedy považována za známku církve.
  3. Nábožensko psychologický a pastorálně theologický pohled - Höcker pracuje s pojmem "stínové církve" (vypůjčeným od pastoralisty Ch. Morgenthalera) - "náboženské tradice, která zachovává a kompenzuje to, co bylo v tradici protestantských církví upozaděno, vytlačeno a potlačeno, potřeno a vymýceno". Teologie se nemůže vyhýbat zájmu o tuto oblast "stínové církve", chce-li uchopit náboženskou zkušenost člověka v její celistvosti. Do sféry "stínové církve" patří (v protestantském prostředí) přirozeně i gregoriánský chorál, bez jehož alespoň stínové přítomnosti ztratí "německá gregorianika" (a dle mého mínění to lze zobecnit na jakoukoliv zpívanou liturgii) své opodstatnění vlivem jednostranné tenze směrem k lidové duchovní písni. Jiným nábožensko-psychologickým aspektem chorálu je archetypální síla jednoduchého jednohlasého zpěvu, která navozuje ovzduší důvěry a bezpečí (Höcker odkazuje na náb. psychologa H. J. Fraase, který se zabývá první dětskou zkušeností mateřského hlasu). Posledním hlediskem je schopnost chorálu vytvořit prostředí pro meditaci, což je (jak upozorňuje na základě empirického výzkumu) hlavní přínos, který od chorálu očekávají návštěvníci bohoslužeb.

V závěru práce autor stručně rekapituluje závěry jednotlivých okruhů a navrací se k původní otázce po přípustnosti latinské gregorianiky v lutherské evangelické bohoslužbě. Odpovídá na ni optimisticky a se smyslem pro efekt, pouhou změnou interpunkce na konci otázky v nadpisu: Lateinische Gregorianik im Lutherischen Gottesdienst! - "ano, latinská gregorianika v lutherské boholsužbě!"

Je pochopitelné, že Höckerovy odvážné a neotřelé vývody vzbudily mezi zainteresovanou veřejností živý ohlas, z tradičního církevního prostředí převážně kritický (viz např. recenze Joachima Stalmanna). Höckerovi bylo vytýkáno, že klade příliš velký důraz na empirické argumenty, že vzorek zkoumaných osob není reprezentativní (převaha mladších respondentů prý dává tušit jeho hlavní zdroj mezi kielskou univerzitní mládeží, což se průřezově nekryje se vzorkem průměrného členstva evangelické církve), že "konzumní" zájem o gregoriánský chorál nemá co do činění s z dnešního pohledu správnými interpretačními teoriemi a že autor příliš unáhleně odsoudil německé verze chorálu (což kritik dokládá spoluúčastí významného znalce chorálu - Höckerem na několika místech citovaného - G. Joppicha na přípravě hudebního materiálu pro Erneuerte Agende).

Z mého pohledu je možné polemizovat na mnoha frontách jak s autorem samotným, tak i s jeho kritiky. Prostředí německé lutherské církve je, pravda, poněkud odlišné od "reálného protestantismu" v zemích Koruny české, existují však mnohé postuláty zobecnitelné nejen na celé protestantské prostředí, ale i na prostředí křesťanských církví vůbec.

Autor práce dle mého názoru nerozlišuje příliš výrazně samotný logogenický utvářecí princip chorálu, vzniklý v židovském synagogálním prostředí a zobecnitelný na prakticky jakýkoliv jazyk, a jeho konkrétní realizaci v latinské gregorianice. Klade vedle sebe pouze možnosti originální latinský zpěv vs. nepodařené vernakulární adaptace, které nikdy nedosáhnou plné výrazové síly původního gregoriánu. V tomto bilaterálním porovnání je logické, že z něj musí vítězně vyjít latinská přeloha. Existuje však i možnost přijmout skutečnost logogenické podstaty chorálu jako výzvu, jako rukavici hozenou skladatelům soudobé liturgické hudby, aby vybočili ze zaběhlých schémat tvorby (tradiční formy jako písně, kantáty apod. či koketování s generačními žánry) a pokusili se v prostředí současné církve a za pomocí současných hudebních prostředků vytvořit hudbu na zmíněných principech chorálu, o kterém římskokatolické dokumenty právem říkají, že je hudbou "církvi vlastní". Dlužno ovšem podotknout, že uskutečnění této možnosti je závislé na působení příslušných osob v církvi (a ta tak zůstává víceméně hypotetickou), kdežto autor vychází z dané situace a již existujícího materiálu, který je k dispozici.

Nesdílím také příliš autorův optimismus ohledně řešení otázky jazyka rozmnožováním překladů. Ne že by to nebylo technicky možné, překlady jsou však jakýmsi východiskem nouze a zprostředkovávají posluchači text na úrovni vět a větších celků, nikoliv na úrovni jednotlivých slov - což je však důležité pro porozumění chorálu, který často ve své struktuře s konkrétními slovy pracuje pro vyjádření zvěstných myšlenek. Přiměřený by byl překlad interlineární, tam by však zase bylo obtížné sledovat smysl textu jakožto celku. Musíme tedy shrnout, že alespoň elementární znalost jazyka,ve kterém je zpěv napsán, je pro chorál důležitá i v případě, že by byl k disposici překlad.

Obtížnou je otázka po relevanci autorem nabídnutých statistických dat. Má-li se reflektovat jejich souvztažnost k členské základně evangelické církve, musíme dát asi za pravdu kritikům, byť jsou německé lutherské církve liturgičtější a k uplatnění umění v bohoslužbě otevřenější, než majoritní protestantské prostředí u nás. Höcker však (a zde je otázkou do jaké míry vědomě či nevědomě) odkryl jiný problém a tou je oslovitelnost určitého segmentu církve tradičními bohoslužebnými formami a projevy zbožnosti. V dynamicky se měnící společnosti se spoustou podnětů na straně jedné a mnohými zdroji frustrace na straně druhé se mění také spiritualita a duchovní potřeby lidí. Hlad mladší generace po klidu, prostoru pro meditaci a modlitbu a po krásnu v bohoslužbě je v prostředí "církve slova" možná překvapivým, z širšího pohledu však logicky očekávatelným důsledkem vývoje v církvi i společnosti. Ukazuje se, že unifikovaná "evangelická zbožnost" je utopickou chimérou a že hledání Boha nezatížené předsudky se nevyhýbá ani sférám, které byly v konfesně rozděleném světě pro jednu stranu tabu. Uvedu osobní zkušenost, podobnou zkušenosti autora práce: vedl jsem pěvecký sbor složený převážně z mladých členů ČCE, ale otevřený i jiným zájemcům. Vedle dalšího repertoáru jsme se věnovali také gregoriánskému chorálu a bylo zajímavé, že při předložení latinské a počeštěné verze se členové souboru vyslovovali také spíše ve prospěch originálu. Höckera samotného jakožto mnohostrannou osobnost lze přitom těžko podezírat z omezeneckého fachidiotismu a staromilectví (zabývá se m.j. i otázkami mládežnických generačních žánrů - techno, punk atd. - v církvi, problematikou homosexuálních vztahů a jinými sférami, které bychom z pozice většinové církve označili spíše za "progresivní") a také jeho práce o chorálu ukazuje na možné slepé skvrny tradiční i soudobé protestantské optiky.

S tím souvisí i nejednoznačná otázka "konzumního" a "módního" zájmu. Je pravda, že nahrávky gregoriánského chorálu (či v horším případě jeho remixy s jinými hudebními styly) se poměrně často objevují u prodejců tzv. relaxační hudby pod různými obskurními názvy typu "NewAge Esoteric Gregorian Ceremonies" apod. Zde se využívá pouze uklidňujícího efektu vokální diatonické melodie daného akustickou jednoduchostí intervalů a přirozeností lidského hlasu; poselství textu je nepodstatné. Přitom z hlediska liturgického, kde je text určujícím činitelem, je tomu právě naopak, hudební materiál je druhořadý, řeckou diatoniku může klidně nahradit orientální mikrointervalový systém nebo dodekafonie XX. století. Je ale otázkou, zda sekundární vlastnost (zde diatonizaci chorálu při vstupu do antického kulturního prostoru) lze šmahem pokládat za nedůležitou. Práce se slovem má jistě prioritu, pokud však zastáváme celostný pohled na člověka neredukovatelného na pouhý rozum, můžeme vnímat i důležitost nonverbálních atributů liturgie, ke které patří i tónový materiál její hudební složky. Touha po prostředí pro usebrání a rozjímání tak může být i z hlediska theologické antropologie zcela legitimní - "barthiánská" paranoia proti čemukoliv, co vychází z náboženskosti člověka je sice dosud dominantním postulátem protestantské theologie XX. století, její vyústění do (de facto) neofeuerbachismu ("Bůh jako šifra", "nenáboženská víra" jako synonymum pro humanistickou angažovanost) však dnes ukazuje jisté jednostranné "přestřelení" a otevírá dveře pro nové promýšlení alternativních pojetí křesťanství jako je rehabilitace otázky náboženské zkušenosti nebo hledání "katolické substance" církve u P. Tillicha. Podobně jako je v augustinovském vera religio náboženská potřeba člověka legitimní a je jen otázkou, zda dojde naplnění v pravém Bohu či v jeho falešné imitaci - v idolech, můžeme říct, že i "konzumní" hlad po duchovnu může být projevem skutečného deficitu, problém se pak posunuje do roviny jeho saturace. Pak je potřeba rozlišit zdravý pramen vyvěrající z autentické tradice křesťanské víry a církve od jeho laciných, povrchních a zkomercionalizovaných náhražek.

Celkově se dá ke knize Bertolda Höckera říci asi to, že třebaže o některých jednotlivostech je možno polemizovat či je interpretovat odlišným způsobem, přesto se autor dotkl citlivého místa nejen v liturgické hudbě a bohoslužbě vůbec, ale i v otázce sebepochopení církve, jejího nakládání s vlastní tradicí a schopnosti účinně odpovídat na duchovní potřeby současného člověka.  I když plošná penetrace latinské gregorianiky do evangelických bohoslužeb je (minimálně v našich podmínkách) nereálnou vizí, nemizí tím dluh protestantismu vůči monumentálnímu syntetickému směru liturgické hudby, organicky vyrůstajícímu z prvokřesťanských bohoslužebných forem a pevně posazenému na kořenech židovské synagogální a dost možná i původní biblické liturgie. A tento dluh protestantismu je o to větší, že on sám si do svého štítu vytkl biblické slovo Boží a péči o jeho nezkreslenou interpretaci. Už z tohoto titulu by se měl vážně zabývat dědictvím liturgického zpěvu, kterému právem náleží titul "verbum cantabile".


--

Bertold Höcker, Lateinische Gregorianik im Lutherischen Gottesdienst?
Dissertationen / Theologische Reihe; Bd. 69
EOS Verlag Erzabtei St. Ottilien, 1994
Zugl.: Kiel, Univ., Diss., 1993
ISBN 3-88096-732-6