Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Programový statement

Programové stanovisko sdružení Coena k liturgickým otázkám (původně vypracováno jako podklad pro rozhovor s br. f. Doležalem na setkání)

  1. Stanovit jednoznačnou „linii“ theologické reflexe bohoslužby v Coeně není zcela jednoduché, protože Coena je sdružením lidí pocházejících z různých tradic, které spojuje zájem o liturgické otázky a určité rozčarování z většinové praxe slavení bohoslužeb. V zásadě je možné říci, že většina členů se hlásí k pozici vymezené Augsburským vyznáním (lutherské evangelictví), viděné v širším kontextu v rozmezí od vyznavačského luthreranismu po evangelickou katolicitu reprezentovanou např. církvemi sdruženými ve společenství z Porvoo. Do širšího okruhu přátel Coeny navíc patří řada kolegů z ekumeny, především ze Starokatolické církve, CČSH a také několik bratří a sester z římskokatolického prostředí.
  2. K podstatě bohoslužebného života patří podle našeho názoru vědomí (živé především v patristice), které se v historii protestantismu poněkud vytratilo, a tím je založení Božího lidu, potažmo církve v mysteriu paschale, tedy ve velikonoční události. Zde vnímáme jistý deficit jak tradičního evangelictví, které církev vnímá jako shromažďování věřících kolem „slova“ (a svátostí jako „pokračování slova jinými prostředky“), tak novoorientačních a civilně-interpretačních experimentů, kteří církev vztahují k Ježíšovu hlásání království Božího jakožto aktualizace eticky vnímané prorocké zvěsti, a tak ji činí bezbrannou proti názorům typu: „Ježíš chtěl království Boží a místo toho je tu církev jako nepovedená náhražka“. Vůči Velikonocům máme mnoho dluhů a podněty k nápravě přicházejí především z ekumeny (pokoncilní katolicismus, pravoslaví apod.)
  3. Prvním východiskem, které určuje charakter liturgické, svátostné a spirituální dimenze církve je Trojjediný Bůh. V tomto se držíme straré zásady lex orandi - lex credendi – svoboda, kterou mají jednotlivá společenství ve ztvárnění liturgického slavení, je konturována a usměrňována vírou církve. Pravá křesťanská bohoslužba může být slavena pouze tam, kde autenticky odráží personálně vztahové tajemství Svaté Trojice („k Otci skrze Syna v Duchu svatém“). Pokusy o provozování tradičních či nových liturgických forem vyrůstajících z tohoto tajemství v prostředí, které závažným způsobem popírá trojiční učení o Bohu, považujeme za klamavé a snahy o „reformy“ liturgie, které vycházejí z pouhých psychologicko sociologických předpokladů a neberou vážně závaznost vyznání víry, považujeme za předem odsouzené k nezdraru.
  4. Druhé naše východisko se týká člověka, který je v poosvícenském prostestantismu (obviňovat z toho v první řadě klasickou staroprotestantskou orthodoxii je poněkud liché, viz Meditationes sacrae Johanna Gerharda a další spirituální literatura této doby) redukován na ratio a ethos, z čehož vyplývá poněkud pedagogický ráz našich tradičních bohoslužeb. Zdá se nám to však jako nevhodný redukcionismus lidské bytosti – člověk není pouze sapiens, má také city, je vnímavý ke světu symbolů, mnohé také prožívá a vyjadřuje prostřednictvím své tělesnosti (dotyků, gest, postojů, pozic těla apod.). K antropologickým konstantám patří také organizace času – nejen týden s nedělí, ale i liturgický rok, svátky, tempus clausum.
  5. Pokud hovoříme o „antropologii“, je třeba zmínit, že tím nemyslíme totéž co tzv. existenciální interpretace evangelia, tj. jednostranné vyjítí ze situace člověka v tomto světě (nahlížené existencialisty jako rozpor, absurditu a frustraci) bez druhého východiska v učení o Bohu (který je v existencialistické interpretaci pouhým postulátem řešení této situace). Náš „antropologický“ přístup vychází problematiky člověka jakožto stvořené bytosti s daným posledním cílem a týká se prostředků liturgie, nikoliv jejího vyústění. Odmítáme dále jakýkoliv horizontalistický psychologismus, který vidí církevní službu jako pouhou „pomáhající profesi“ a liturgii jako metodu dynamické psychoterapie.
  6. S tím koresponduje také další východisko – pohled na Boží slovo, které není jen pramenem poznání Boha po rozumové stránce, ale je také „mocné“ - alespoň v lutherském pohledu, např. jako Zákon a Evangelium – oslovuje tedy nejen intelectus či ratio, ale také nevědomé stránky lidské bytosti, prostě proniká jako dvojsečný meč „na hranici duše a ducha“ a působí u samého jádra lidské bytosti. Z toho důvodu vidíme jako legitimní, aby v liturgii žilo nejen jako čtené a slyšené texty a jejich výklad, ale i jako něco, do čeho člověk může sám vstoupit aby slyšené reflektoval nebo se jím nechal uchopit k vyjádření díků, chval a proseb. Nedostižným ideálem je v této oblasti (alespoň pro okcidentální sféru) gregoriánský chorál (pro unikátní logogenickou povahu a organickou spjatost forem s liturgií), i když jeho použití jako takového má řadu problémových stránek (nesrozumitelnost jazyka, interpretační náročnost složitějších forem), který je nadto zakotven v kontinuu se synagogální a prvokřesťanskou tradicí. Na těchto základech se ale dají stavět i formy současnému člověku přiměřené.
  7. Čtvrtým východiskem je personálně-vztahová povaha víry. Vztah mezi osobami (zde mezi trinitárním Bohem a člověkem jako jednotlivcem i společenstvím) se vedle jiných mechanismů (sdílení, společný prožitek apod.) uvádí v život dialogem. Tuto dialogičnost by po našem soudu měla odrážet také liturgie, a to nejen na úrovni celkové koncepce (v čteních a kázáních mluví Pán Bůh, v písních a Otčenáši my), ale i na úrovni jednotlivých prvků (zařazování odpovědí, aklamací, responsoriálních forem).
  8. Subjektem liturgie je (ze strany člověka) církev a to v konkrétní manifestaci celé shromáždění. Je smutné, když je právě v církvích zdůrazňujících obecné kněžství věřících bohoslužba čímsi, co vytváří „na klíč“ farář či jiný předsedající pro shromážděný lid Boží a je dost často také jediným, kdo (pomineme-li společné písně a společnou modlitbu Páně) na bohoslužbě vyvíjí jakousi „aktivní účast“. To se odráží také v církevní rétorice (Večeři Páně „vysluhuje kazatel“ místo „slaví shromáždění“, varhaník či kantor, který má být také důležitým aktivním a tvůrčím činitelem bohoslužebného dění, je degradován na „doprovazeče“ zpěvu). Rovněž zodpovědnost staršovstva za bohoslužby často degeneruje do (pasivní a v podstatě velmi pohodlné) role „kontrolora“, hlídajícího, zda farář nevypadává z role vymezené tradicemi a zvyky, zda varhaník „dobře hraje“ (např. nenutí rychlejším tempem ke svižnějšímu zpěvu) a kurátor nezapoměl přečíst všechny ohlášky. Místo pocitu společného „díla lidu“ pak nastupuje „divácké“ oceňování či kritizování výkonu v „představení jednoho herce.“ Negativní vymezování vůči současnému katolictví, které vyzdvihuje aktivní účast, subsidiaritu a kolegialitu (např. v koncelebraci) nás absurdně zavádí do pozoruhodného fenoménu „protestantského klerikalismu“, který fakticky ovlivňuje charakter našich bohoslužeb.
  9. Jádro bohoslužebného života křesťanské církve, nedělní bohoslužba obce, by měla vycházet z toho, že v reformačních vyznáních církev konstituují „Slovo a svátosti.“ Z těchto konstitutivních důvodů považujeme za zásadní, aby v bohoslužbě byla zastoupena obě hlavní centra – zvěstování i svátostné společenství. Bohoslužby omezené pouze na kázání považujeme za pahýl. K bloku „slova“ by mělo náležet nejen kázání, ale i rovnoměrné zastoupení čteného biblického svědectví (např. 2 texty ze SZ a 2 texty z NZ, které nabízí Ekumenický lekcionář), Boží slovo v aklamacích a zpěvech (žalmy, kantika) a jeho ozvěna v dalších liturgických prvcích (kolekta, eucharistická preface apod.) „Svátostný element“ vrcholí ve společném slavení Eucharistie, které by mělo být samozřejmou součástí všech nedělních a svátečních bohoslužeb. Svátost křtu se sice pokaždé neslaví, nicméně by měla být v každých bohoslužbách zastoupena alespoň vhodnou připomínkou (jako alternativou nebo doplňkem např. společného vyznání vin a absoluce) kvůli zvýraznění křestní identity Božího lidu Nové smlouvy.
  10. Vedle kerygmatu a svátostné koinonie by se dal položit důraz také na společenství víry, naděje a lásky v přímluvných modlitbách a sbírkách, které je také možno pojmout jako liturgický úkon (a ne jako vybírání dobrovolného vstupného po skončení představení) – vše je možné vidět (a také v bohoslužbách pojmout) jako oběť díků všeobecného kněžství přinášenou Hospodinu „od východu Slunce až na jeho západ.“
  11. V bohoslužbách by měl mít své místo i rozměr ztišení, meditace a reflexe. Ticho v bohoslužbě nemá být jen pauza mezi dvěma úkony - podobně jako pomlka je v hudbě také plnoprávnou notou. Tuto dimenzi by měly mít i některé modlitby, hudba, prostor a jeho výzdoba.
  12. Některé události v životě církve (týká se především ordinace kazatelů a instalace či konsekrace představených) by měly více zdůrazňovat to, že zde jedná sám Bůh prostřednictvím Ducha svatého. Řečnění a sáhodlouhé připomínání církevních předpisů vzbuzující dojem, že se jedná především o „ustanovení úřední osoby“ by mělo spíše ustoupit do pozadí. Rovněž by měly být více respektovány ekumenické dokumenty z této oblasti, které se týkají ČCE (Limský dokument, poslední dokument Světového lutherského svazu – jehož je ČCE členem – o biskupské službě apod.) Ordinace a instalace vyšších představených dále nejsou vhodným místem pro zdůrazňování našich denominačních specifik (např. účastí neordinovaných osob pověřených nějakou jinou službou v církvi na obřadu vzkládání rukou), nýbrž se zde koná cosi, co překračuje pozemský model konkrétního církevního zřízení, který je vždy lidským dílem. Z těchto důvodů odmítáme oddělovat ordinaci od veřejné služby církve (hlásání evangelia a slavení svátostí) a na to navazující myšlenku, že zřízení k této službě je rovnocenné k pověřování jinými službami (sborové sestry, kantora, učitele bohosloví apod.), neboť tyto služby nepatří k podstatě církve (vymezené v církevních vyznáních právě čistým hlásáním evangelia a vysluhováním svátostí), kdežto prve jmenovaná ano. V této věci tvoří výjimku nadsborová pastýřská služba (episkopé), kterou je třeba chápat jako službu podstatným známkám církve podle vyznání starocírkevních (tj. jednotě, univerzalitě a apoštolskosti proti kongregacionalistickému partikularismu) a proto (a také z toho důvodu, že je to doloženo velmi starobylými svědectvími rané církve) považujeme za podstatný rys ustanovení k této službě vzkládáním rukou a modlitbou (nejlépe za aktivní účasti těch, kdo vykonávají tutéž službu – biskupů, seniorů, církevních presidentů apod. - v jiných církvích.), ačkoliv soudíme, že by toto ustanovení nemělo být považováno za novou ordinaci (jejímž podstatným rysem je služba Slovem a svátostmi) ani za její pouhý „vyšší stupeň.“ (znovu srov. Lundský dokument o biskupské službě).
  13. Církev nežije jen nedělní bohoslužbou obce (sboru), celocírkevními slavnostmi a tradičními kasuáliemi (svatba, pohřeb) ale měla by mít co říct i při různých životních příležitostech a situacích jednotlivců či společenství, pro které může existovat rámující ritus i forma setkání s Kristovým evangeliem. Zde vidíme příležitost pro různé malé bohoslužebné formy (pobožnosti, žehnání apod.). U řady z nich může být rozšířen prvek modlitby a meditace, který při „regulérních“ bohoslužbách musí brát ohled na zvěstování, svátosti a jiné výše naznačené věci. Coena v tomto bodě věnovala velké úsilí především adaptaci Modlitby denních dob (Tageszeitengebet, Stundengebet, „breviář“) a vytvoření seriálu příležitostných pobožností a požehnání, m.j. také liturgického rámce pro individuální pastýřský nebo zpovědní rozhovor.

Vytvořil: Martin Grombiřík
Poslední změna: pátek, 13. březen 2009 @ 10:54:08

23. červenec 2019
úterý po 5. neděli po Trojici
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Červenec >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        
Nadcházející události