Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Biskupská služba v rámci apostolicity církve

Stanovisko Světového lutherského svazu k otázce episkopátu, přijaté v Lundu 26. 3. 2007 (překlad části textu).

I. Úvod

1. Po 40 let je Světový lutherský svaz (LWF) partnerem v mezinárodním ekumenickém dialogu. V těchto dialozích se lutherští účastníci snažili vydávat svědectví evangeliu tak jak je drženo v lutherské tradici, a zároveň se učili od představitelů jiných tradic, jak se evangelium učí v jiných kontextech a formách. V některých těchto rozhovorech byla námětem biskupská služba, když se církve účastnily zkoumání možností jak prosadit viditelnou jednotu církve. Konkrétním problémem v tomto zkoumání byla biskupské služby ve vztahu k apostolicitě církve. Bylo dosaženo důležitých souhlasných stanovisek, některé z nich vedly k závazným formám společenství.

2. Ačkoliv mezi členskými církvemi LWF byly různými způsoby přijaty a zpracovány dosažené ekumenické dohody, celkový proces různých různých theologických rozhovorů reprezentuje zdroj také pro společný život LWF jako společenství církví. Mezi lutherskými církvemi existuje společná konfesijní báze a zároveň rozličnost tradic týkajících se biskupské služby. Tato situace volá po procesu projasnění kvůli lutherskému společenství jako takovému. Současnž stav, kterého bylo dosaženo pečlivým studiem a uvažováním, je formulován jako vyjádření shod které existují v lutherských církvích v učení a praxi v oblasti episkopé.

4. Terminologická poznámka - pojmy episkopát a episkopé jsou postaveny na řeckém slovesu episkopein, což znamená dohlížet, rozpoznávat a vykonávat dohled. V lutherských církvích je episkopát (dohled) v širším smyslu vykonáván ordinovanými osobami, synody a zvláště ustanovenými kolegiálními institucemi. Tyto posledně jmenované nástroje zahrnují ordinované i neordinované členy. Jako část této episkopé lutherské církve přidělují specifické úkoly dohledu regionální službě biskupů a podobných představitelů s jinými tituly (president církve, efor, synodní pastor apod.) , ktečí vykonávají osobně, kolegiálně a společenstevně nadsborovou formu ordinované služby rozsuzování a vedení. V přítomném textu jsou pojmy "episkopální služba" a "služba episkopé" užívány k označení této ordinované služby pastorálního dohledu. Nicméně, jak bylo řečeno výše, služba episkopé v širším slova smyslu je také vykonávána kooperativními synodálními formami dohledu, zahrnující jak laické tak ordinované osoby, podle stanovených pravidel a řádů.

II. Biblické a historické základy

Nový Zákon

5. Kánonické spisy Nového Zákona odrážejí fázi historie církve s rozdílnými církevními modely vzájemně se vyvíjejícími, koexistujícími a ovlivňujícími. Některé NZ spisy prohjevují malý zájem o církevní struktury a vedení, a ty které se jimi zabývají, vykazují variace. Dnešním ekumenicky sdíleným pohledem je, že Nový Zákon nepopisuje jediný model služby, která může sloužit jako vzor pro pozdější struktury církve. Spíše je v Novém Zákoně rozličnost forem odrážející vývoj v různýchj místech a časech.

6. V Novém Zákoně jsou ovšem různé náznaky topho, že církevní úřady a tituly se formovaly, dokonce i když dosud nebyly přesně definovány nebo obecně přijímány. Raně křesťanské komunity nikdy nebyly bez osob držících zodpovědnost za vedení. Pluralita modelů služby naznačená Novým Zákonem může poskytnout legitimitu pro rozličnost struktur v úřadu služby. Výzva k promýšlení struktur služby se stálým ohledem na Písmo zůstává před církví ve všech časech.

7. V biblické řečtině je episkopé užíváno pro Boží navštívení (Lk 19:44 čas navštívení svého, 1Pt 2:12). V řídkých případech, kdy podmětem není božské nýbrž lidské, může také odkazovat k církevním úkolům. Ve Sk 1:16nn je volba nového apoštola jako náhrady Jidáše označena za vyplnění Ž 109:8 (LXX) "ať jeho pozici (ten episkopen autú) převezme jiný". V 1Tim 3:1 episkopé odkazuje k odlišnému úřadu, než by se mohlo zdát. Pojem episkopos se v Novém Zákoně vyskytuje pětkrát. 1Pt 2:25 popisuje Ježíše jako pastýře a dohližitele (episkopa) duší, Fp 1:1 zmiňuje různé episkopoi ve Filippech - adresáti zahrnují jak episkopoi tak diakonoi (ne však presbyteroi); Sk 20:28 a Tt 1:5-9 užívají pojmy presbyteros a episkopos synonymicky.

8. Více než ostatní spisy v Novém Zákoně spojují věrné předávání učení s řádným udílením církevních úřadů pastorální epištoly. Ovšem obraz toho je stěží jasný či úplný. Listy pokládají odlišné otázky týkající se konkrétních rysů církevní struktury, které hájí a částečně reflektují. Nicméně dosvědčují fakt, že charismatická aktivita v církvi byla v procesu ukázňování do řízeného vykonávání služby oděného do prorockého hávu.

9. 1Tim a Tt, napsané Pavlovým jménem a demonstrující autoritu apoštola, reprezentují reaplikaci toho, co přijali jako Pavlovo učení pro další generaci. Mají starost o ochranu apoštolského (pavlovského) dědictví v situaci, kdy je vnímáno jako ohrožené a napadané zkreslujícími spekulacemi a rozvratným jednáním. Vyslovují vzrústající starost o formy předávání víry a o věrný život a učení držitelů úřadu, jelikož kontinuita s učením apoštolů (obzvláště Pavla) je považována za měřítko věrnosti.

10. Pastorální listy dosvědčují ritus ordinace skrze vzkládání rukou. Ve 2Tim 1:6 Je Pavel jedním, kdo vzkládá ruce, zatímco odkaz v 1Tim 4:14 tvrdí, že celá rada starších vzkládá ruce.  Podle 1Tim 4:14 se účastní tři prvky: dar (charisma), proroctví a akt vzkládání rukou. Jak se tyto prvky spojují v rámci jediné rituální události není zřejmé. Není ale pochyb že vzkládání rukou fungovalo jako iniciace pro pozici vedení označenou Duchem. V pastorálních epištolách se zmínka o charismatu vyskytuje pouze v souvislostí s ordinací. Umožnění daru Ducha je charisma služby. Zmínka o ritu se vyskytuje v exhortativním kontextu, kde jsou Timoteovi připomínány jeho povinnosti. Tak se zdá že aktuální a účinná autorita církevního služebníka zůstává založená a závislá na pravdě učení, jehož obrana se od nich vyžadovala.

11. Také ve Skutcích se předpokládá vztah mezi vzkládáním rukou a darem Ducha. Je to ovšem akt spojený se křtem nebo jej následující a když je Sedm vybráno ke službě a ustanoveno ve Sk 6, jeden z požadavků je, aby již byli "plni Ducha". Vzkládání rukou které následuje jejich výběr neuděluje specifické charisma, ale je aktem stvrzujícím jejich výběr a autorizující je pro specifické zařazení. Nicméně funkce ritu vzkládání rukou ve Sk 6:6 a 13:3 se už blíží tomu, co se jeví v pastorálních epištolách jako duchovní znamení vyvolení a ustanovení ke zvláštnímu úkolu nebo úřadu.

Raná církev

12. V historii rané církve jsou tři hlavní obrazy nebo modely biskupského úřadu přednicejského období doloženy u Ignáce, Irenaea a Cypriána. Pro Ignáce z Antiochie (cca 35 – cca 107) je biskup především tím, kdo předsedá při Eucharistii. Církev je v jeho pohledu svou podstatou bytostně eucharistická: existuje organický vztah mezi Tělěm Kristovým chápaným jako společenství a Tělem Kristovým chápaným jako svátost. Téma jednoty a vzájemně závislých vztahů mezi biskupem, jedním eucharistickým tělem a jednou církví je pro jeho spisy společné. Mělo by být na zřeteli, že Ignác píše v době, kdy byl ve městě obvykle jeden biskup a jedno eucharistické shromáždění.

13. Irenaeus z Lyonu (cca 130 – cca 200) vyšel z eucharistického učení Ignáce, ale položil více než Ignác důraz na roli biskupa jako učitele víry. Pro Irenaea je biskup především tím, kdo zachovává kontinuitu apoštolského učení v posloupnosti od apoštolů. Zachovávání jednoty a kontinuity apoštolské tradice v každé místní církvi se děje skrze biskupovo věrné hlásání evangelia.

14. U Cypriána z Kartága (+ 258) je jasný důraz na biskupovu službu jako pouto jednoty mezi místními církvemi v rámci univerzální církve. Do popředí přichází kolegiální aspekt biskupské role. Biskupové jsou nahlíženi jako náležející k celosvětové síti. Setkávají se na koncilech, docházejí společného mínění pod vedením Ducha a jsou tímto způsobem společně zodpovědni za udržování učení a jednoty církví.

15. Tyto tři perspektivy z rané Církve, kde jsou biskupové považováni za reprezentanty
a) pouta jednoty mezi místními církvemi skrze udržování eucharistického společenství
b) kontinuity v apoštolském učení
c) kooperativní supervize církví
zůstávají důležité skrze středověk uprostřed historických složitostí a byly také důležité pro reformátory.

16. Od počátku 4. století episkopos začal vykonávat dohled nejen nad jednou eucharistickou obcí, nýbrž i nad skupinou obcí vedených presbytery (ačkoliv oblasti dohledu byly mnohem menší než je dnes obvyklé). "Místní církev" pak začala být identifikována s širším společenstvím obcí vedených episkopem a ne s jednou eucharistickou obcí.

17. Dějiny rané Církve ukazují potřebu osobní kontinuity ve vykonávání zodpovědnosti týkající se církevního zvěstování, svátostí a kázně. Tímto způsobem biskupové sloužili jednotě církve. Zároveň však jejich služba neposkytovala (a neposkytuje) garanci pro kontinuitu církve v jednotě a pravdě.

Reformace

18. Během reformace evangeličtí křesťané vyznali v Augsburském vyznání, že k probouzení a udržování víry ustanovil Bůh úřad služby, skrze kterou se zvěstuje slovo Boží a vysluhují se svátosti (AV 5). Nikdo nemá tento úřad vykonávat bez řádného povolání církví (AV 14 a 28). Autorita služebníka v posledku závisí na Bohu, který ustanovil úřad, takže celá církev může přijímat Kristovo slovo.

19. Martin Luther mluvil o všech křesťanských věřících jako o těch, kdo sdílejí společné, duchovní kněžství v Kristu, nejvyšším Veleknězi. Na základě 1Pt a Zj jsou všichni křesťané kněžími (hieroi) skrz pouhou víru pomocí duchovního znovuzrození daného ve křtu a žitého ve svědectví, přímluvách a službě. Boží milost a spása činí všehny křesťany rovné před Bohem a brání jejich rozdělování do stavů nebo tříd. Úřad veřejné služby kvůli svému původu a autoritě v Božím slově, slouží všemu Božímu lidu.

20. Skrze ordinaci je pastor povolán kázat, křtít a vysluhovat eucharistii v souladu s Kristovým mandátem a zaslíbením, které se toho týká. V ústřední části ordinační liturgie je modlitba o dar Ducha svatého, vyjadřující závislost pastora na Boží trvající podpoře ve všech úkolech služby. V odvolání na Kristovo nařízení a v důvěře v jeho zaslíbení pastor hovoří a vykonává úkony ve jménu Kristově. Božské dary jsou platné bez ohledu na nehodnost služebníků (srov. AV 8).  Jak praví Apologie Agsburského vyznání: "Vykonávají-li [služebníci] službu slova a svátostí, konají ji v zastoupení Ježíše Krista. A Kristus sám nás upozorňuje, abychom se kvůli vysluhování nehodných služebníků nepohoršovali".

21. Podle reformační praxe se koná ordinace s modlitbou a vzkládáním rukou jako konstitutivními elementy. Bůh Duch svatý zřizuje a povolává celou osobu do služby slova a svátostí. V důvěře, že tyto prosby budou vyslyšeny, pověření se normálně uskutečňuje slovy 1Pt 5:1b-4. Reformační teologie církevní služby je dobře shrnuta ve wittenberské ordinační formuli: "Církevní služba je nejdůležitější a nezbytná pro všechny církve a dává se a zachovává od Boha samého."

22. Z pohledu reformátorů je služba hlásání evangelia ve slovu a svátostech jedním úřadem. Luther vztahuje tento jeden úřad zásadně k místní obci, která se shromažďuje na jednom místě k bohoslužbě.  V tomto chápání je Lutherova pozice velmi blízká pozici církevních Otců, pro které je eucharistické společenství primárním ohniskem reflexe církve. V bohoslužbě obce je podle církevních Otců i lutherských reformátorů přítomna univerzální církev. Všude kde se lokálně podávají slovo a svátosti je v tomtéž čase přítomny známky jedné obecné církve. "Stejně tak učí, že jedna svatá církev zůstane navěky. Církev je shromáždění svatých, ve kterém se čistě učí evangelium a svátosti se řádně vysluhují" (AV 7)

23. Reformátoři rozpoznali hodnotu episkopské služby, jejímž úkolem je ustanovovat a dohlížet a vyvíjet mocné úsilí o udržení tradičního episkopského zřízení, zajišťujícího, že držitelé úřadu umožňovali evangeliu, aby bylo kázáno (AV 28, Apol. 14). V 16. století ovšem diecézní biskupové obecně nebyli nakloněni ordinovat ty, kdo se připojili k reformaci. V těchto případech reformátoři učili, že pastoři byli legitimními předsedajícími ordinace. Pro některé reformátory bylo myslitelné, že v nouzových případech, kdy biskupové a pastoři nebyli po léta k dispozici, mohla obec sama ordinovat pastory modlitbou a vzkládáním rukou.

24. V lutherské reformaci hrály, co se týče episkopské služby, roli i další historické faktory. Biskupové Svaté říše římské byli zároveň světskými knížaty a jako takoví drželi prominentní pozice ve veřejných a politických institucích. Obvykle užívali svoji světskou moc v církevních záležitostech a naopak církevní autoritu ve světských záležitostech diskutabilními způsoby a úkol správného duchovního vedení byl jednoduše zanedbáván. Reformátoři tento stav věcí přísně kritizovali a zdůrazňovali, že primárním úkolem biskupů je učit lid o evangeliu a lásce Kristově (AV 28).

25. Jak bylo doloženo historickým bádáním, "apoštolská posloupnost" chápaná jako posloupnost biskupských svěcení jako podstaná pro biskupskou službu, nebyla konceptem,  se kterým se vystoupilo ve středověku a nebyla prvkem v reformačních debatách do 40. let 16. století. Nicméně Luther hovořil o potřebě posloupnosti služebníků v církvi: "Nyní, když apoštolové, evangelisté a proroci již déle nežijí, musí je nahradit jiní a budou je nahrazovat až do konce světa, protože církev má zůstat do konce světa, takže i apoštolové, evangelisté a proroci musí zůstat, bez ohledu na jejich jméno, aby uváděli ve známost Boží slovo a dílo."

26. Evangelium kázáné v obcích je živý hlas (viva vox evangelii). Ovšem správné kázání evangelia kdekoliv nemůže být považováno za danost, neboť bludné učení je vždy možné a opravdu realitou. Proto se brzy zavedly v oblastech, které přijaly reformaci vizitace se záměrem supervize. Reformátoři jasně rozeznali a stvrdili potřebu služby episkopé (superintendenty). Agusburské vyznání volá po poslušnosti biskupů z božského práva, de iure divino (AV 28), ale dává obcím také mandát odmítnout poslušnost biskupům, kteří neučí podle evangelia. To předpokládá schopnost obcí, žijících ve slověožím, rozeznat hlas Dobrého Pastýře (J 10:27) a rozlišovat pravé učeéní od falešného.

III. Poslání a apoštolskost církve

27. Když církev participuje na Kristu a přijímá požehnání jeho spravedlnosti, participuje také na poslání (misii) Krista, který byl poslán Otcem v Duchu svatém. Kristus posílá své učedníky tak jak on sám je poslán (J 20:21). "Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!" (2Kor 5:20) Církev je povolána ke službě hlásání smíření s Bohem a praktické provádění Boží uzdravující lásky ve světě zraňovaném pronásledováním, útlakem a nespravedlností, činíc zjevným tajemství Boží lásky, Boží přítomnosti a Božího království. Služba episkopé se svojí zvláštní zodpovědností za jednotu a růst církve, má být zřízena v kontextu poslání církve jako celého lidu Božího.

28. Ježíš vyslal Marii Magdalenu, aby "šla říct", že viděla vzkříšeného Pána (Mt 28:10, Lk 24:10, J 20:17b). Poté, co Marie Magdalena a jiné ženy předaly tuto dobrou zprávu a poté co se Ježíš zjevil učedníkům, byli vysláni "činit učedníky ze všech národů". Vzkříšený Kristus zaslíbil, že s nimi bude "do skonání věků" (Mt 28:20). Poslání, ke kterému byli apoštolové povoláni zůstává posláním celé církve napříč dějinami. Protože toto poslání vymezuje církev, je proto církev po právu nazývaná apoštolská.

29. Předávání (traditio) tohoto poslání, ve kterém Duch svatý činí Krista přítomným jako Slovo Boží, je primárním významem apoštolské tradice. Apoštolská tradice církve znamená kontinuitu v permanentních charakteristikách církve apoštolů: svědectví apoštolské víře, hlásání evangelia a věrné interpretaci Písma, slavení křtu a eucharistie, výkon a přenášení zodpovědností služebníků, společenství v modlitbě, lásce, radosti i utrpení, služba nemocným a potřebným, jednota nad místními církvemi a sdílení darů, které Bůh dává každému. Kontinuita v této tradici je apoštolská posloupnost.

30. Ve křtu je povolán a zmocněn k účasti na tomto poslání každý křesťan. Bůh Duch svatý vylévá své dary na celou církev (Ef 4:11-13; 1Kor. 12:4-11) a pozdvihuje muže a ženy aby přispívali k vyživování společenství. Tak se celá církev a každý její člen podílí na sdílení evangelia skrze slovo a život a tak se podílí na apoštolské posloupnosti církve.

31. Pro luterány je apoštolské učení zásadně vyjádřeno v Písmu svatém jako normující normě (norma normans) víry a v historických ekumenických krédech a lutherských vyznavačských spisech jako normované normě (norma normata). To se trvale projevuje v tradicích liturgických bohoslužeb, v umění a architektuře, v hudbě a duchovní literatuře. Duch svatý může užívat rozličnost prostředků k povolávání a udržování církve v apoštolské tradici, která konstituuje její identitu. V tomto smyslu je církev jako celek společenstvím živé tradice, které se vymezuje a vyjadřuje mnoha různými způsoby. Jako Boží dar v Kristu skrze Ducha svatého je apoštolskost mnohotvarou skutečností vyjádřenou v církevním učení, poslání a službě. Boží povolání církve k věrnosti je založeno na Boží vlastní věrnosti, snažící se zachovat církev v Boží pravdě a lásce navzdory její zranitelnosti, nejednoznačnosti a nevěře.

32. Jako církve Ježíše Krista si lutherské církve nárokují tuto apoštolskou identitu. Lutherští reformátoři viděli apoštolský charakter západní církevní theologie a pastrační praxe ohrožený. Reformace usilovala o obnovení církve katolické v její pravé kontinuitě s evangelijním posláním apoštolů.

33. Následnictví (sukcese) církve po apoštolech byla někdy identifikována pouze s jistými izolovanými formami kontinuity. "Apoštolská posloupnost" tak byla někdy redukována na specifické formy kontinuity v biskupské službě, jako nepřerušený řetěz vzkládání rukou. V době reformace lutherské církve zdůraznily jiné formy kontinuity jako kontinuitu lidu Božího ve víře Evangelia, kontinuitu ordinované služby a kontinuitu místa. Všechny lutherské církve samy sebe chápou jako církve které zachovaly jedinou apoštolskou službu ustanovenou Bohem.

34. Současné ekumenické diskuse se přesunuly za omezené pohledy na apoštolskou posloupnost k bohatším a ucelenějším chápáním apoštolského charakteru církve, která v Duchu pokračuje v úsilí o apoštolské poslání. Toto prohloubené porozumění obohatilo theologii a praxi v různých církvích a otevřelo nové ekumenické možnosti ve vzájemném roeznávání apoštolské povahy církví. Za toto obohacení mohou luteráni pouze vzdávat díky a snažit se o to být věrnějšími plnosti apoštolské tradice.

IV. Ordinovaná služba ve službě apoštolského poslání církve.

Apoštolskost církve a ordinovaná služba

35. V rámci apoštolské kontinuity celé církve existuje kontinuita či posloupnost v ordinované službě. Tato posloupnost slouží kontinuitě církve v jejím životě v Kristu a její věrnosti evangeliu předávaném od apoštolů. Ordinovaná služba, úřad slova a svátosti, má konkrétní zodpovědnost za svědectví apoštolské tradici a za její opětovné hlásání s autoritou v každém pokolení.

36. Skrze křest jsou osoby uváděny do Kristova kněžství a tak do poslání celé církve. Všichni pokřtění jsou zváni k účasti a sdílení zodpovědnosti za bohoslužbu (leitourgia), svědectví (martyria) a službu druhým (diakonia). Křest sám o sobě ovšem neuděluje žádný úřad ordinované služby v církvi. "To co je společným vlastnictvím všech si nemůže přisuzovat žádný jedinec, pokud není povolán". Ordinovaní služebníci církve vykonávají specifickou úlohu v rámci poslání a služby celého lidu Božího.

37. Ordinovaná veřejná služba slova a svátostí náleží k Božím darům církvi, podstatným pro to, aby mohla církev naplňovat své poslání. Ordinace uděluje mandát a oprávnění k veřejnému hlásání slova Božího a k vysluhování svatých svátostí. Tato zvláštní služba propůjčená ordinací je, jako služba slova a svátosti, nezbytná k tomu aby církev byla tím, k čemu ji Bůh povolává. Protože je tato služba Božím darem, není osobním vlastnictvím jednotlivého služebníka. Lutherské církve spolu s ostatními církvemi ordinují služebníky doživotně. Ovšem momentální výkon ordinované služby je podřízen disciplíně, pravidlům a předpisům církve.

38. Ordinovaná služba je trvalou součástí církve. Kvůli zodpovědnosti církve ve světě musí být jasně rozeznatelná a její služba musí být vykonávána v souladu s posláním bez ohledu na čas a okolnosti. Jako přídavek k ordinované službě církve někdy žehnají a opravňují laické křesťany, aby vykonávali specifické úkoly, které mohou také náležet ke služebnému úřadu. Služby v tomto rozsahu reprezentují dílčí aspekty služby celé církve.

39. Ordinace diakonů (jáhnů) je otevřenou otázkou v celosvětovém lutherském společenství. Podobně existuje rozdílnost v chápání toho jak se mohou vzájemně vztahovat diakoni, pastoři a sluižebníci episkopé s ohledem na ordinovanou službu církve. Některé lutherské církve podržely jednu třístupňovou službu, zatímco jiné tento model pro sebe neshledaly jako vhodný. Obecně lutherská tradice nevidí diakonát jako pouhé stadium na cestě k pastorské ordinaci, ale jako rozdílnou a často doživotní službu. Může to být služba laická, nebo (jako v připadě některých lutherských církví) integrální součást ordinované služby.

Ordinovaná služba žen a mužů

40. V dějinách církve byla bohužel ve velkém rozsahu zatemňována role žen, např Junie, kterou Pavel nazývá apoštolem (Řím 16). V některých případech byla jejich jména zapomenuta, např. ženy u Jákobovy studny (J 4) a prorokující dcery Filipovy (Sk 21). Pos staletí lutherské církve jako ostatní církve omezovaly ordinaci na muže. Dnes většina lutheránů náleží k těm církvím, které ordinují jak muže, tak ženy. Tato praxe odráží obnovené chápání biblických svědectví. Ordinace žen vyjadřuje přesvědčení, že poslání církve ve veřejné službě slova a svátostí vyžaduje dary jak mužů, tak žen, a omezování ordinované služby jen na muže zatemňuje povahu církve jako znamení našeho smíření a jednoty v Kristu skrze křest přes rozdíly v národnosti, společenském stavu a pohlaví (srov. Gal. 3:27-28).

42. V mnoha členských církvích LWF a ve většině velkých lutherských církví nejsou ženy ordinovány pouze k službě pastorů, nýbrž také voleny do biskupské služby. to je konzistentní s lutherským důrazem na jednotu ordinované služby.

Episkopé vykonávaná v biskupské službě

43. Společenství místních církví vyžaduje dohled kvůli zachovávání věrnosti církve. Je to regionální služba, která dohlíží na několik farností nebo sborů. Slouží záměru péče o život celé církve. Její věrné vykonávání ve světle evangelia má bytostnou důležitost pro život církve. Lutherské církve mají obecně regionální službu episkopé v rámci jednoho úřadu slova a svátostí, dokonce i když je strukturován různými způsoby a je vykonáván osobami s různými tituly.

44. Přítomnost a výkon zvláštní služby dohledu je konzistentní s vyznavačským charakterem lutherských církví. Augsburské vyznání potvrzuje úřad biskupa v církvi (AV 28). Jeho předpokladem je to, že navzdory zneužívání světské moci biskupy v pozdním středověku (pročež reformátoři usilovali o radikální změnu) je správně vykonávaným úřadem dohledu v církvi hlásání evangelia podporováno a ne potlačováno.

45. Biskupská služba je u luteránů chápána jako odlišná forma jediného pastýřského úřadu, ministerium ecclesiasticum, a ne jako zvláštní úřad. Biskupové (a služebníci episkopé s jinými tituly) jsou sami pastýřskými služebníky slova a svátostí. V této perspektivě říká AV 28, že "podle evangelia je moc klíčů neboli moc biskupská mocí Božího pověření kázat evangelium, odpouštět a zadržovat hříchy a vysluhovat svátosti. Proto Kristus vysílá apoštoly s tímto příkazem:  Jako mě poslal Otec, i já posílám vás... Přijměte Ducha Svatého" (J 20:21-23). Biskupská služba je pastýřská služba pověřená k výkonu na regionální, nadobecní úrovni.

46. Protože však biskupská služba nese zodpovědnost za větší geografické oblasti církve než jakou mají pastoři jednotlivých farností nebo sborů, má určitá propria (specifické úkoly) které nejsou sdíleny s pastory na místní úrovni. Biskupští služebníci poskytují vedení církve v jejím poslání a zodpovědný hlas církve ve veřejné sféře. Jsou povoláni k poskytování vedení pro společný život sborů v regionu pod jejich správou, zvláště prostřednictvím vizitace, a k podpoře jejich společného života. Mají dánu autoritu a zodpovědnost za ordinaci. Dohlížejí na učení a duchovní praxi v církvi, zejména na to, jak jsou vykonávány těmi, kdo byli ordinováni. Ve všech těchto propriích je jejich konkrétní zodpovědností péče o apoštolskou věrnost a celkovou jednotu církve.

47. Jakožto ordinovaná služba svěřená a vykonávaná na místní úrovni církve je biskupská služba vykonávána osobně, kolegiálně a společenstevně. Jako služba slova a svátosti není služba episkopé pouhou administrativní nebo institucionální záležitostí, ale koná se vždy osobně, na základě osobního pověření, závazku a zodpovědnosti. Stojí zároveň v rámci a naproti společenství ve službě kontinuitě apoštolské víry.

48. Osobní charakter ordinované služby nemůže být oddělen od svého kolegiálního aspektu. Biskupská služba musí být vykonávána kolegiálně, společně s ordinovanými služebníky sborů, a společně s ostatními služebníky dohledu v církvi. Biskupští služebníci jsou rovněž povoláni k tomu, udržovat podstatné kolegiální vztahy s kolegy v episkopé v jiných církvích, konkrétně v tomtéž regionu, a tak napomáhat pokroku v jednotě církve Kristovy.

49. Biskupská služba je vykonávána rovněž společenstevně v integrálních vztazích s různými správními oblastmi církve a jejich představiteli autority na všech úrovních, a tím podporuje společnou účast na rozeznávání evangelia a společné nasazení ke křesťanskému životu v poslušnosti Boží vůle. Biskupští služebníci jsou povoláni k vykonávání své specifické role pastorální supervize ve vzájemné vazbě a spolupráci s širším křesťanským společenstvím, které konstruktivně ovlivňuje způsob, jakým je sama biskupská služba vykonávána.

Biskupská bohoslužba a synodní struktury při správě církve.

50. Biskupové jsou povoláni ke zvláštní roli dohledu v církvi, ale širší společenství je rovněž povoláno k účasti na dohledu a posuzování způsobu, jakým má být biskupská služba vykonávána. Rozvoj různých výborů, synodů a institucí sdílejících správní úkoly biskupa je konzistentní s lutherským chápáním církve. V lutherských církvích je dnes správa církve vykonávána výslovně skrze synodní a kolegiální struktury, které zahrnují účast jak ordinovaných, tak laických osob, a ve kterých biskupská služba zaujímá jasně definovanou roli.

51. V církvi nikdy není absolutní distinkce mezi řídícím a řízeným a mezi vyučujícím a vyučovaným, tím kdo rozhoduje a tím, o kom je rozhodováno. Všichni členové církve, laičtí i ordinovaní, vykonávající různé služby, stojí pod slovem Božím; všichni jsou omylní hříšníci, ale jsou pokřtěni a pomazáni Duchem. Ordinované služebníky i ostatní pokřtěné věřící spojuje vzájemná zodpovědnost. Biskupská služba je vykonávána ve společenství charismat a v rámci úplné souhry služebníků v církvi.

52. Podle lutherského chápání církev vykonává zodpovědnost za své učení a praxi skrze otevřené, kritické promýšlení a transparentní církevní procesy. Tyto procesy, často plné napětí, zapojují osoby i církevní tělesa do různých zodpovědností, zaměřených na budování souhlasu i souhlasného jednání. Společně s učiteli bohosloví, pastory ve sborech, vyučujícími náboženství a laickými členy výborů jsou biskupští služebníci obzvláště povoláni k posuzování učení v životě církve a k odmítání učení, které protiřečí evangeliu. Odpovědnost správních těles církve (farních rad a synodů) je také přijímání formálních rozhodnutí, které zajistí, že instituční a praktický život církve je v souladu se zvěstí evangelia a svědectvím o něm.

V. Biskupská služba a jednota církve

Jednota jako bytostný atribut církve

53. Jednota věřících spočívá v jejich účasti prostřednictvím víry na společenství lásky mezi Otcem a Synem v jednotě Ducha svatého. To je dar, který je pokřtěný dán v Kristu a který musí být přijat ve víře. V jádru této víry je, podle lutherské tradice, přesvědčení, že Kristus je opravdu přítomen v křesťanském společenství ve slovu a svátostech. Protože Kristus nemůže být rozdělen, jednota s Bohem v Kristu, která je možná skrze prostředky milosti, je fundamentální hnací silou ke křesťanské jednotě. Tato jednota věřících s Bohem je důvěrná jednota, která spočívá v jejich účasti na vnitřním společenství lásky mezi Otcem a Synem (J 17:20-23), sdíleném v Duchu svatém. Křesťanská jednota nemá být považována pouze za cíl lidského úsilí. Je to především boží dar, který má být radostně přijat s vírou a oddaností.

54. Pro luterány je církev jednotná ve společném hlásání evangelia a slavení svátostí (AV 7). Každé bohoslužbu konající sbor kolem slova a svátosti je církví v jejím theologickém a svátostném významu. Všechny tyto sbory jsou nerozlučně spojeny jeden s druhým a překračují lidské hranice národnosti, etnika, pohlaví a kultury, jakkoliv mnoho protiřečí tomuto spojení ve svých každodenních životech. Společenství, o které ekumenicky usilujeme, se stává viditelným ve sdílených formách zvěstování, což zahrnuje účast na jednom křtu a jedné eucharistii a je udržováno vzájemně usmířenou službou. Toto společenství v prostředcích milosti vydává svědectví o uzdravující a sjednocující moci trojjediného Boha uprostřed lidských rozdělení, a reprezentuje globální společenství univerzální církve.

55. Všichni ordinovaní služebníci jsou povoláni ke službě jednotě a katolicitě církve. Farní pastoři vykonávají tuto službu jednotě v rámci a mezi místními sbory. Biskupští služebníci jsou obzvláště povoláni k službě jednotě církve a její živoucí tradici způsoby, které jsou jasně rozeznatelné a odpovědné. Jejich služba by měla podporovat a dávat najevo duchovní jednotu bohoslužbu konajících sborů vzájemně mezi sebou i s univerzální církví. Z tohoto důvodu biskupští služebníci předsedají při ordinacích těch, kdo jsou povoláni k vykonávání úřadu služby. Jiní ordinovaní služebníci a laici při aktu ordinace obvykle asistují. Theologicky řečeno, ordinace se koná do veřejné služby v jedné [všeobecné] církvi, ne do ordinované služby v partikulární národní církvi nebo denominaci Předsedající služebník při ordinačním aktu jedná na místě celého lidu Božího, a tím slouží a reprezentuje jednotu církevní ordinované služby.

Biskupská služba, posloupnost a konstitutivní prvky církve.

56. Kontinuita biskupské služby je důležitá pro apoštolské poslání církve. Služba kontinuitě apoštolského poslání církve je hlavním záměrem a významem "biskupské posloupnosti". Tato posloupnost je svědectvím opředávání věrného dohledu nad apoštolským posláním, projevujícím se důvěrou církve že Bůh udržuje církev ve věrnosti. Vzkládání rukou je modlitbou za vykonávání úřadu, který je udělován a církev důvěřuje, že Bůh odpovídal po staletí na tuto modlitbu a bude v tom i pokračovat. Kontinuita v biskupské službě by měla vydávat svědectví věrnosti církve svému apoštolskému poslání, ale není jeho garantem. Dokonce i když se biskupská služba projevuje nevěrně, což se může stát a stává se to, Boží věrnost udržuje církev v pravdě.

57. Kontinuita s Kristem a apoštoly v poslání církve skrze prostor a čas (diachronně a synchronně) je základní věc ve které se obecně odkazuje na "apoštolskou posloupnost" církve. Tento pojem také obecně označuje kontinuitu v ordinované službě skrze následnou účast služebníků episkopé na instalacích (konsekracích) jiných takových služebníků. Vyjádření kontinuity nemůže být historicky prokázáno jako nepřerušený řetěz zpět ke Kristu a jeho apoštolům. Realita apoštolské posloupnosti v církvi také není omezena posloupností v biskupském úřadu. Nicméně fakt, že se instalace (konsekrace) biskupských služebníků koná za účasti jiných takových služebníků z téhož regionu a z jiných regionů světa, je způsob, jakým církev vyjadřuje své odevzdání ve víře jednotě, katolicitě a apoštolskosti církve Kristovy v dějinách.

58. Absence biskupské posloupnosti nezbytně neznamená, že byla ztracena kontinuita v apoštolské víře. Možnost rozeznat, že církev může být apoštolská dokonce i když nezachovala znamení biskupské posloupnosti, má velký ekumenický význam, protože vzájemné rozeznání služebníků vykonávajících episkopé v nadfarní úrovni je životně důležité v ekumenickém sbližování mezi církvemi. Zároveň je církev, která nezachovala znamení historické posloupnosti, svobodná ve vstupu do vztahu vzájemné participace na biskupských instalacích (konsekracích) církví, které ji podržely, a tak si ji pro sebe osvojit, bez odmítání své minulé apoštolské kontinuity. Odhodlanost lutherských církví rozeznat hodnotu znamení apoštolskosti v historické posloupnosti biskupských služebníků a osvojit si toto znamení brz požadování jeho nezbytnosti je příspěvkem k ekumenickému hnutí.

59. Instalace (konsekrace) biskupských služebníků v lutherské tradici zahrnuje vzkládání rukou s modlitbou o dar Ducha svatého. Normálně je třeba, aby se na tomto dění účastnili nejméně tři jiní biskupští služebníci. V některých lutherských církvích se mohou doplňkově zúčastnit vzkládání rukou také pastoři a laici. Účast biskupských služebníků z nelutherských církví je znamením sdílené jednoty a apoštolskosti všeobecné církve. V instalaci (konsekraci) biskupských služebníků je znamení apoštolské posloupnosti vyjádřeno v účasti biskupských služebníků (lutherských nebo jiných) kteří sami obdrželi toto znamení.

VI. Výhledy do budoucna

60. Z ekumenického hlediska je usmíření služeb slova a svátosti ústředním zájmem církví po celém světě, v prohlubování vzájemného theologického porozumění a ve sdílení života a služby. Vzájemné usmíření služeb episkopé, s jejich rozdílnou titulaturou, má zvláštní význam v hledání viditelné jednoty církve, usilující o plnost, zůstávající Božím darem a přáním Božího lidu (Ef 1:17-23).

61. Když lutherské církve pokračují v rozvoji své theologie služby tváří v tvář mnoha výzvám zaujímaným v jejich vlastním kontextu, je nutná zásadní komunikace, zároveň mezi sebou a ekumenicky, v záležitostech týkajících se ordinované služby a její role v církvi. Pochopení a rámec biskupské služby je v tomto ohledu důležitý bod. Mezi úkoly hodnými společného uvažování patří liturgické pořady pro instalaci (konsekraci) biskupských služebníků a to jak vymezují a vyjadřují tuto službu, t.j. její vztah k ministerium ecclesiasticum. Existuje také mezi lutherskými církvemi potřeba rozvinout širší společné chápání toho, jak biskupská služba poukazuje na diakonické rozměry apoštolské tradice a také jak osobní, kolegiální a společenstevní rozměry episkopé vytvarovat v praxi. Kdykoliv věnuje církev pozornost těmto záležitostem, měla by tak vždy činit s ekumenickým povědomím.

62. V různých církvích byly vzneseny různé otázky týkající se vykonávání biskupské služby. Biskupští služebníci vykonávají svoji roli jako učitélé víry církve a celkového života sborů. V naplňování svých funkcí jsou biskupští služebníci  povoláni k tomu být k dispozici duchovním jako pastor pastorum (pastýř pastýřů). Když biskupští služebníci určují priority v těchto oblastech, je třeba aby poksytovali takové formy vedení, které jsou vskutku sdílenými, spolupráci ulehčujícími styly služby. Vzájemný vztah duchovního dohledu nad církví a světskými úkoly správy a administrace zůstávají výzvami pro všechny církve. Lutherská tradice dvou "regimentů" Božích je zdrojem theologické reflexe tohoto problému. Jiná důležitá otázka je, zda se administrativní zodpovědnosti týkající se církevních systémů musí stávat takovými konzumenty času, že zbude jen velmi málo času na theologické úvahy s ohledem na kázání a svědectví.

63. Pozornost také ekumenicky vzbuzuje osobní život a víra těch, kdo jsou povoláváni k vykonávání biskupské služby. Biskupští služebníci jsou povoláni k ukazování pokory a prostoty života. Profil jejich úřadu nemá charakter ovládání, nýbrž služby; má ukazovat jasné povědomí o těch, kdo jsou na okraji společnosti. Od biskupských služebníků se očekává, že budou ukazovat pevné kořeny v liturgickém životě církve pravidelným vedením služby slova a svátostí a poskytováním podpory pro proces obvnovy bohoslužebného života církve. Biskupští služebníci si musí vyhradit nezbytný čas a prosto pro modlitbu, studium a obnovu sil a tím poskytovat potřebný příklad pro ordinované i laiky.

VII. Závěr

64. Reformace byla zásadně zaujata apoštolskostí církve ve věrnosti evangeliu o Boží milosti v Ježíši Kristu, udržované zvěstováním slova a svátostmi, přijímanými ve víře. Ve vztahu k službě episkopé církve světového lutherského společenství udržují a vyvíjejí formy a praxe sloužící jejich božskému poslání. Toto stanovisko vyjadřuje perspektivy pro hlubší porozumění biskupské služby a její role ve službě celé církvi. Ve všech jeho záležitostech naše poslední důvěra nicméně není v sílu našich úsudků, jasnost našich analýz nebo moudrost našich rad, nýbrž v Pána, k jehož službě je povolána veškerá církevní služebnost, v Ježíše Krista, který je s Otcem a Duchem svatým hoden věčné chvály.

Celý text v anglickém originále

(Českobratrská církev evangelická je členem Světového lutherského svazu od r. 2004)

Vytvořil: Martin Grombiřík
Poslední změna: pátek, 16. květen 2008 @ 01:03:36

14. říjen 2019
pondělí po 17. neděli po Trojici
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Říjen >>
Po Út St Čt So Ne
  1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31      
Nadcházející události