Fr. Kunetka - Židovské kořeny křesťanské anafory
Di Sante - Židovská modlitba
Úplně na úvod: Obecně lze říci, že židovské kořeny křesťanské anafory bychom měli hledat v židovské modlitební tradici jako takové. Ostatně, tuto základní tezi od začátku do konce tvrdí celý Kunetkův spis. Tato výpověď zní poněkud banálně, ovšem při bližším pohledu se ukazuje, že banální není (viz. níže). Předběžně lze říci, že kořenem křesťanské anafory je židovská modlitba; nic víc, nic míň. Proto tedy musí otázku po kořenech křesťanské anafory předcházet otázka, co je vlastně židovské modlitba, co obsahuje, jakou má formu, co si klade za cíl, v čem je její Sitz im Leben. Z časových důvodů se nebudeme zabývat vším podrobně.
Po krátkém pohledu na modlitbu obecně se budeme zabývat především modlitbou po jídle Birkat-ha Mazon, Ježíšem a jeho vztahem k berakot a jeho Poslední večeří s učedníky.
Základní a nejdůležitější formou modlitby je modlitba chvály. Můžeme říci, že modlitba chvály je odrazem Božího mystéria, které člověk poznává, uznává a vyznává. Hned ze začátku je třeba říci, že židovské náboženství vyjadřuje chválu formou požehnání (berakot), vyznáním víry (Šema jisrael), hymny a žalmy. Pak zde lze zařadit modlitbu díků jako postoj věřícího člověka k určitým dějinným událostem; jde o postoj, v kterém člověk zakouší konkrétní projevy Boží lásky; jde o oslavnou anamnesis Božích činů.
Berakah:
Zda existuje Bůh, tato otázka pro žida starozákonní doby nemá žádný smysl. Jeho život je zcela zakořeněn ve vztahu k Bohu. Bůh, svět a člověk jsou tak nerozlučně spojeny. Vnějším viditelným vyjádřením tohoto postoje je modlitba. Celý život je proniknut modlitbou, stejně tak i vztah ke stvořenému světu, k věcem toho světa a k lidskému tělu je kladně prostoupen modlitbou. Všechny skutečnosti jsou pojaty do modlitby. Modlitba je tak hlavním, takřka jediným momentem židovské spirituality. Výrazem této spirituality je modlitební forma BERAKAH.
Co můžeme o berakah říci dalšího? Bylo by dobré v židovské liturgii rozlišovat jádro, od něhož se vše generuje (generativní jádro - Di Sante, Židovská modlitba) a nosnou strukturu. Jádrem liturgie je právě berakah, nosnou strukturu představuje Šema, tefilla, čtení Tóry. Střed tedy představuje berakah a už i v době Ježíšově byla "nejvnitřnějším vzorcem židovské modlitby". V berakah, řečeno slovy Di Sante, se kondenzuje veškeré bohatství a originalita židovského myšlení. Vlastně zahrnuje židovskou antropologii, neboť, jak už bylo řečeno výše, vymezuje trojí vztah člověka: k Bohu, ke světu a k spolubližním.
Jestliže chceme pochopit a vzít vážně židovské kořeny křesťanské anafory (či vůbec křesťanskou anaforu jako takovou), pak musíme začít právě zde, u, v nebo s berakah.
Kunetka je toho názoru, že vedle množství různých židovských berakot právě "modlitba po jídle" (Birkat-ha-Mazon), její pochopení a struktura, je velmi důležitá pro zkoumání vzniku a vývoje křesťanské anafory.
Předně však jídlo doprovázejí dvě berakot. První krátká před jídlem pronášená otcem nad chlebem. V sobotu a o svátcích otec odkryje roušku, kterou jsou přikryty dva chleby (připomínají dvojí příděl many na poušti); rouška připomíná rosu, kterou byla mana přikryta. Otec pak chléb láme a rozdílí přítomným.
Modlitba po jídle je významná pro židovství už proto, že je jedinou berakah, které je přikázána v Tóře (Dt 8, 10). Recituje se společně, pokud jsou přítomny alespoň tři osoby.
Modlí se po umytí rukou, pronáší (tedy recituje) ji zpravidla nevzácnější host, a to nad kalichem vína (kalich požehnání srv. 1 K 10, 16). Po úvodním dialogu je kalich pozvednut do výše dlaně nad stolem (či nad polštářem); držen v pravé ruce. Modlitba je pronášena s pohledem upřeným na kalich. Kalich může být pak poslán některému členu rodiny hostitele jako projev úcty a pozornosti.
Co se týče textu, mišna ani talmudické prameny text neuvádějí (předpokládá se její znalost). V babylonském talmudu jsou roztroušeny příležitostné citáty. Nejstarší texty jsou doloženy ze židovských séderů 9. a 10. století. Přesto však mišna mluví o třech požehnáních této modlitby, talmudická tradice o čtyřech; na tomto počtu se pak vývoj ustálil.
Lze pak uvést ještě Didaché, kde v 10. kapitole je obsažena křesťanská Birkat-ha-Mazon; její struktura je třídílná - chvála, dík, prosba.
Celá modlitba je uvedena invitatoriem - úvodním dialogem. Existenci úvodního dialogu lze předpokládat už pro dobu Ježíšovu.
Znění textu uvádí Kunetka podle dvou nejstarších liturgických recenzí - Séder rab Amram (9. stol.), Séder Rab Saadja (10. stol.).
Uvádím jen text úvodního dialogu:
A: Modleme se
R: Buď Hospodinovo jméno požehnáno, nyní až na věky.
A: S dovolením (otce, učitelů apod.) žehnejme našemu Bohu, že jsme jedli z toho, co je jeho.
R: Požehnaný náš Bůh, že jsme jedli z toho, co je jeho, a z jehožž dobroty žijeme.
A: Požehnaný náš Bůh, že jsme jedli z toho, co je jeho, a z jehož dobroty žijeme.
R: Požehnaný je a požehnané je jeho jméno.
Viděli jsme, že se v obou případech, jak před, tak i po jídle opakují tytéž úkony: pozdvižení (v případě chleba je to rouška), požehnání (požehnání v židovském chápání je zároveň vzdání díků a chvalořečení) a rozdílení.
Ježíš, berakah a poslední večeře:
Ježíšův postoj k berakah je navýsost pozitivní, sám ji hojně užívá.
- Ježíš žehná děti (Mt 10, 16)
- žehná učedníkům před nanebevstoupením (Lk 24, 50)
- učí učedníky odpovídat na kletbu nepřátel požehnáním (Lk 6, 28)
- při rozmnožování chlebů pronáší berakah (Mk 6, 41 par)
- u synoptiků Ježíšova modlitba chval vykazuje rysy formálních krátkých berakot (Mt 11, 25; Lk 10, 31nn).
- můžeme říci, že celá velekněžská modlitba Ježíšova je souhrnem berakot, anamnézou všeho, co Otec udělal, dělá a udělá (J 17).
Podle Kunetky Ježíšova eucharistická berakah zaujímá mezi ostatními závažné postavení, a je třeba o ní pojednat zvláště.
Ježíš a Poslední večeře:
Nelze tu referovat o podrobném Kunetkově rozboru evangelijních podání o Ježíšově Poslední večeři.
(Kunetka se zde chce především vyrovnat s pochybnostmi některých exegetů, že evangelijní podání nelíčí pesachovou hostinu, že Ježíšova Poslední večeře s učedníky je hostina již jiného druhu. Kunetka se na základě svého rozboru přiklání k většinového názoru, že se zde skutečně líčí Ježíšovo slavení paschálního hodu beránkova s učedníky. Jistě lze namítnout, že se evangelia nezmiňují o jedení beránka a hořkých bylin. Kunetka odpovídá, že texty NZ nejsou historickou zprávou, ale jakousi liturgickou agendou, odkrývající liturgický život prvokřesťanských obcí.)
Analyzují-li se novozákonní zprávy s eucharistickou tématikou, tedy jakési proto-liturgické agendy prvokřesťanských církví, nacházíme i zde sekvenci úkonů, které odpovídají židovskému rituálu při jídle (viz modlitbu před a po jídle). Jde o výrazy: vzít, žehnat, lámat dávat, říkat. Tyto výrazy jsou termini technici rabínské literatury a našli svůj domov v křesťanském eucharistickém jazyce.
S těmito výrazy se setkáváme také v líčení o rozmnožení chlebů (Mt 14, 19; 15, 36; Mk 6, 41; 8, 6; Lk 9, 16; J 6, 11), v Emauzské scéně (Lk 24, 30), u Pavla před jeho vyloděním na Maltě (Sk 27, 35).
Krátké vysvětlení k jednotlivým výrazům:
1. Gesta a slova nad chlebem:
- vzal chléb - talmudická literatura: slovo "vzít" - odborný výraz pro ritus hostiny
- požehnal/vzdal díky (euvlogésaj u Mt/Mk; eucharistésaj u Lk/Pavla) - jedná se o berakah, kterou přednáší předsedající při jídle, jež mišna charakterizuje jako to, při kterém se leží.
- lámal a dával - lámání je záležitostí otce rodiny; Lukáš spojuje oba výrazy spojkou "a" - to vyjadřuje smysl lámání - za účelem rozdílení.
2. Gesta a slova nad kalichem:
- vzal kalich - dokumentuje uchopení a pozvednutí, jak to předepisuje rabínská literatura.
- vzdal díky (eucharistésaj) - třídílná berakah nad třetím kalichem (kalich požehnání). Formulace Pavlova odpovídá přesně tomuto kalichu.
- prolévaná krev - Tento výraz v celém kontextu mohl znamenat osobu, toho, který vylévá svůj život pro záchranu života jiného (v krvi sídlí život).
- to čiňte na mou památku - v modlitbě po jídle při večeři pesachu je do třetího požehnání ve formě embolismu vložena anamneticko-epikletická modlitba, ve které se mnohokrát objevuje výraz "zikarot" památka. Jde o mesiánskou anamnézu korespondující s mesiánskou atmosférou celého slavení.
Závěrečný krátký pohled na počátky a vývoj křesťanské anafory:
Sitz im Leben křesťanské anafory v apoštolské době je nepochybně společná hostina a modlitby (berakot) požehnání nad chlebem a požehnání kalichu Birkat-ha-Mazon.
Pro židovskou liturgii bylo běžné užití embolismů. Embolismus měl úkol: zpřítomnit událost a její spásné důsledky. To platí také pro křesťanství. Tedy i zde nacházíme kořeny anafory. Co to konkrétně znamená?
Základní spásnou událostí židovského a křesťanského pesachu byl přechod Rudého moře a smrt a vzkříšení Kristovo. Tato spásná událost je ještě předznamenána tzv. profetickým znamením (večeře v Egyptě, Ježíšova poslední večeře). Spásná událost a profetické znamení jsou neopakovatelné události. Naopak to, co je opakovatelným ritem, je slavení židovské a křesťanské paschy - jde o zpřítomňování.
V křesťanství se nejvýznamnějším prvkem (vsunut do anamnéze na způsob embolismu), centrem a zpřítomněním Kristova činu spásy stalo vyprávění (narratio institutionis) o ustanovení Večeře Páně.
Podle postavení narratio lze dělit anafory na anamnetické a epikletické. Např. epikletické embolismy užívá židovská liturgie při novoluní či svátcích ve třetím požehnání Birkat-ha-mazon. Didaché zná epikletické zvolání ke Kristu "maranatha".
Lze tedy stanovit tři základní prvky křesťanské anafory: narratio, anamneze a epikleze. Tyto tři základní prvky přetvořily židovskou berakah v křesťanskou eucharistii. Vyrůstají na pozadí židovské modlitební tradice. Vytvářejí však nový typ modlitby a to vlastní vnitřní dynamikou, která je způsobena Božím příklonem v Kristu. Tato nová modlitba sice vychází z literární struktury židovské berakah, obsahově je však určena anamnezí Krista.