Pondělí po 5. neděli postní C

Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby. Nikdo se nepři, nechtěj druhého kárat! Tvůj lid, kněže, jako by chtěl vést při, ale upadneš za dne, a za noci upadne s tebou prorok; zahladím i tvou matku. Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe; nebudeš mým knězem. Zapoměls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny. Čím je jich víc, tím více proti mně hřeší; já jejich váženost zlehčím. Krmí se obětmi mého lidu za hřích, přiklánějí se k jeho nepravostem. Proto dojde jak na lid, tak na kněze. Ztrestám ho za jeho cesty, za jeho skutky mu odplatím. Budou jíst, a nenasytí se, budou smilnit, a nerozmohou se, protože opustili Hospodina a hleděli si smilstva, vínem a moštem omamují srdce. Můj lid se doptává svého dřeva, jeho hůlka mu předpovídá; tak jej zavádí duch smilstva. Smilstvím se odvrací od svého Boha. Obětují na vrcholcích hor, na pahorcích pálí kadidlo, pod dubem a topolem a kdejakým posvátným stromem, protože jejich stín je příjemný. Proto vaše dcery smilní, vaše snachy cizoloží. Ale nepotrestám za smilstvo jen vaše dcery, za cizoložství vaše snachy. Vždyť sami kněží se spolčují s nevěstkami, s kněžkami obětují! Je to lid nerozumný, padne. Jestli smilníš ty, Izraeli, ať se neproviňuje Juda. Nevcházejte do Gilgálu, neputujte do Bét-ávenu, nepřísahejte: „Jakože živ je Hospodin!“ Izrael je umíněný jako umíněná kráva. Má je teď Hospodin pást volně jako beránka? Spolčencem modlářských stvůr se stal Efrajim, nech ho být. Propadl modlářským pitkám, smilní a smilní, jsou posedlí hanebnou láskou, ta je jim štítem. Bude jim úzko, vítr je zachvátí svými perutěmi, za svoje oběti se budou stydět. Slyšte to, kněží, napni pozornost, dome izraelský, naslouchej, dome královský, neboť vám byl svěřen soud. Stali jste se však osidlem pro Mispu, rozprostřenou sítí na Táboru, jámou, kterou vyhloubili odpadlíci. Ale já je všechny ztrestám. Znám Efrajima, Izrael se přede mnou neukryje. Kdykoli, Efrajime, svádíš ke smilstvu, bývá Izrael poskvrněn. Jejich skutky jim nedovolí vrátit se k jejich Bohu; je v nich duch smilstva, neznají Hospodina. Ten, jenž je Pýchou Izraele, obrátí se proti němu. Izrael i Efrajim upadnou pro svoji nepravost, upadne s nimi i Juda. Se svým bravem a skotem pak půjdou hledat Hospodina, ale nenajdou. Unikl jim. Zachovali se vůči Hospodinu věrolomně, zplodili cizí syny. Nyní je i s jejich podíly pohltí novoluní. Zatrubte v Gibeji na polnici, na pozoun v Rámě, křičte na poplach v Bét-ávenu! Táhnou proti tobě, Benjamíne! Efrajim bude vzbuzovat úděs v den, kdy bude ztrestán; izraelské kmeny seznamuji s pravdou. Judští velmožové jsou jako ti, kdo přenášejí mezníky. Vyleji na ně svou prchlivost jako vodu. Efrajim bude poroben a zkrušen soudem, protože se rád honí za žvástem. Budu Efrajimovi jako hnisavá rána a jako kostižer Judovu domu. Když spatřil Efrajim svoji nemoc a Juda svou otevřenou ránu, šel Efrajim k Ašúrovi, poslal k velkokráli. Ten vás však vyléčit nemůže, vaši otevřenou ránu nevyhojí! Neboť já budu na Efrajima jako mladý lev, na Judův dům jako lvíče. Já, já rozsápu a odejdu, uchvátím a nikdo nevysvobodí. Odejdu, vrátím se ke svému místu, dokud nevyznají svou vinu a nezačnou mě hledat. Ve svém soužení mě budou hledat za úsvitu. „Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi.“ Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo. Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly. Oni však po způsobu lidí přestoupili smlouvu, ve všem se vůči mně zachovali věrolomně. Gileád je městem těch, kdo páchají ničemnosti, městem krvavých stop. Jako hordy na někoho číhající spolčují se kněží, vraždí na cestě do Šekemu, prosazují své mrzké plány. V izraelském domě vidím strašnou věc: Izrael se tam poskvrňuje Efrajimovým smilstvem. A tobě, Judo, nastane žeň, až změním úděl svého lidu. Když chci léčit Izraele, vychází najevo nepravost Efrajimova a zlořády Samaří, jak proradně jednají. Zloděj se vloupává, horda přepadává na ulici. Ani jim nepřijde na mysl, že na všechny jejich zlořády pamatuji. Jejich skutky je obklopují, mám je před očima. Svými zlořády dělají radost králi, svými přetvářkami velmožům. Jsou to samí cizoložníci, jsou jako sálající pec bez pekaře, který přestal bdít, když dal zadělané těsto kynout. V den našeho krále jsou velmožové rozpálení vínem; spřáhl se s posměvači. Záludně se k němu blíží, jejich srdce je jako pec; po celou noc spí jejich pekař, za jitra shoří plápolajícím plamenem. Každý z nich sálá jako pec, požírají své soudce; všichni jejich králové padají, nikdo z nich nevolá ke mně. Efrajim se směšuje s kdejakým lidem, Efrajim je jako neobrácený podpopelný chléb. Cizáci stravují jeho sílu, on to nepoznává; ačkoli prokvétá šedinami, on to nepoznává. Ten, jenž je Pýchou Izraele, obrátí se proti němu. K Hospodinu, svému Bohu se nevracejí, hledat ho je ani nenapadne. Efrajim je jako nerozumná holubice, snadno se dá zlákat. Volají k Egyptu, chodí do Asýrie. Až zase půjdou, rozestřu na ně svou síť, schytám je jako nebeské ptactvo, ztrestám je, jak o tom slýchali ve svém shromáždění. Běda jim, protože přede mnou ulétli jak ptáče. Zhouba na ně, že mi byli nevěrní. Já jsem je vykoupil, oni však o mně mluví lži. Ve svém srdci neúpějí ke mně, když kvílejí na svých ložích. Scházejí se při obilí a moštu a mně se vyhýbají. Ať jsem je trestal nebo posiloval jejich paži, oni o mně smýšleli zle. Obracejí se, ne však k Nejvyššímu, jsou jako záludný luk. Mečem padají jejich velmožové pro jazyk, jenž soptí hněvem. Proto sklidí jen úšklebek v egyptské zemi. Polnici k ústům! Jak orel na dům Hospodinův! Přestoupili moji smlouvu, proti mému zákonu se vzepřeli.

Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,
naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.
Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Farizeové mu řekli: „Ty vydáváš svědectví sám o sobě, proto tvé svědectví není pravé.“ Ježíš jim odpověděl: „I když vydávám svědectví sám o sobě, moje svědectví je pravé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím a kam jdu. Vy soudíte podle zdání. Já nesoudím nikoho. Jestliže já přece soudím, je můj soud pravdivý, neboť nesoudím sám, ale se mnou i ten, který mě poslal. I ve vašem zákoně je přece psáno, že svědectví dvou osob je pravé. Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě; a svědčí o mně také Otec, který mě poslal.“ Zeptali se ho: „Kde je tvůj otec?“ Ježíš odpověděl: „Neznáte ani mě ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ Ta slova řekl v síni pokladnic, když učil v chrámě. Ale nezatkli ho, protože dosud nepřišla jeho hodina.