12. neděle v mezidobí B

Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol? Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země, když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak, když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata a řekl: ‚Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!‘

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!
Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka,
které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.
Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách,
spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině.
Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití.
Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu.
V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.
A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně:
utišil tu bouři, ztichlo vlnobití.
Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli.
Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná,
ať ho vyvyšují v shromáždění lidu, v zasedání starších ať ho chválí!

Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva.
Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.
V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine.
Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky.
Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl.
Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí, smiluj se ty, jenž mě zvedáš z bran smrti!
O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil.
Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha.
Hospodin tu zřejmě zjednal právo: svévolník uvízl v léčce přichystané vlastní rukou. - Higgájón.
Do podsvětí se navrátí svévolníci, všechny pronárody, jež na Boha zapomněly.
Ubožák však nikdy neupadne v zapomnění; naděje ponížených nikdy neztroskotá.
Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci, ať už pronárody stanou před tvým soudem!

Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.‘ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme - a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. Nic jsem vám nezatajil, Korinťané, naše srdce se vám otevřelo. V našem srdci nemáte nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Na oplátku - mluvím k vám jako k svým dětem - udělejte nám i vy místo ve svém srdci!

Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“