úterý po Kristu Králi B

V desátém roce, dvanáctého dne desátého měsíce, stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, postav se proti faraónovi, králi egyptskému, a prorokuj proti němu i proti celému Egyptu. Mluv: Toto praví Panovník Hospodin: Jsem proti tobě, faraóne, králi egyptský, ohromný draku, který odpočíváš uprostřed svých toků a říkáš: ‚Ta řeka je má, já jsem si ji udělal.‘ Vetknu do tvých čelistí háky a způsobím, že ryby tvých toků přilnou k tvým šupinám, vytáhnu tě z tvých toků i se všemi rybami tvých toků, jež přilnuly k tvým šupinám. Pohodím tě na poušti, tebe i všechny ryby tvých toků, dopadneš na povrch pole, nebudeš sebrán a nebudeš shromážděn, dám tě za pokrm zemské zvěři a nebeskému ptactvu. I poznají všichni obyvatelé Egypta, že já jsem Hospodin. To proto, že byli domu izraelskému třtinovou oporou. Když se tě zachytili rukama, zlomil ses a rozerval jsi jim celé rámě, když se o tebe opřeli, roztříštil ses, a ochromils jim celá bedra.“ Proto praví Panovník Hospodin toto: „Hle, uvedu na tebe meč a vymýtím z tebe lidi i dobytek. Egyptská země bude zpustošena a obrácena v trosky. I poznají, že já jsem Hospodin. To proto, že farao řekl: ‚Ta řeka je má, já jsem si ji udělal‘. Chystám se na tebe i na tvé toky. Obrátím egyptskou zemi v naprosté trosky, v zpustošený kraj od Migdólu po Sevénu a až k pomezí kúšskému. Neprojde jí lidská noha, neprojde jí ani noha zvířete, po čtyřicet let nebude obývána. Obrátím egyptskou zemi v zpustošený kraj, stane se jednou ze zpustošených zemí a její města budou patřit mezi města v troskách, budou zpustošena po čtyřicet let. Egypťany rozptýlím mezi pronárody a rozpráším je po zemích.“

Pro předního zpěváka. Za doprovodu strunných nástrojů. Žalm pro Asafa. Píseň.
V judské zemi je znám Bůh, má velké jméno v Izraeli.
V Šálemu je jeho stánek, jeho obydlí je na Sijónu.
Roztříštil tam střely ohnivé i s lukem, štíty, meče, válku.
Vznešený, jak jasně záříš nad horami rozsápaných!
Zarputilci za kořist ti padli, dřímají svůj sen; všem válečníkům ochrnuly ruce.
Pohrozils, Jákobův Bože, a mrákota obestřela válečné vozy i koně.
Ty vzbuzuješ bázeň. Kdo před tebou obstojí, když vzplaneš hněvem?
Svou při jsi vyhlásil z nebe. Země žila hned v bázni a v míru,
když Bůh povstal k soudu pro záchranu všech pokorných v zemi.
Rozhořčením stíháš lidi a je ti to k chvále, po svém rozhořčení opášeš se pozůstatkem lidu.
Učiňte slib a splňte jej Hospodinu, svému Bohu! Všichni kolem něho ať přinesou poctu tomu, jenž vzbuzuje bázeň,
tomu, který krotí ducha vojevůdců a vzbuzuje bázeň v králích země.

Když Saul viděl Davida, jak jde proti Pelištejci, otázal se vojevůdce Abnéra: „Čí syn je ten mládenec, Abnére?“ Abnér mu odvětil: „Jakože jsi živ, králi, nevím.“ Král mu poručil: „Zeptej se, čí syn je ten mladík.“ Když se David po vítězství nad Pelištejcem vrátil, uvedl ho Abnér před Saula; Pelištejcovu hlavu měl David v ruce. Saul se ho otázal: „Čí syn jsi, mládenče?“ David odvětil: „Syn tvého služebníka Jišaje Betlémského.“ I skončil rozhovor se Saulem. Jónatan přilnul celou duší k Davidovi, zamiloval si ho jako sebe sama. Saul ho totiž vzal onoho dne k sobě a nedovolil mu vrátit se do otcovského domu. A Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe. Jónatan svlékl plášť, který měl na sobě, a dal jej Davidovi, též své odění i s mečem, lukem a opaskem. A David podnikal výpravy, a kamkoli ho Saul poslal, měl úspěch. Proto ho Saul ustanovil velitelem nad bojovníky. To se líbilo všemu lidu i Saulovým služebníkům.

Žalm Davidův, když byl v Judské poušti.
Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.
Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu;
tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.
Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu.
Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek,
že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.
Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.
Ti, kdo mi chystají zkázu a o život ukládají, sestoupí v nejhlubší útroby země;
vydáni napospas meči za kořist šakalům padnou.
Král se však bude radovat; Bůh bude chloubou všech, kdo přísahají při něm, a budou zacpána ústa těm, kdo zrádně mluví.

Zatroubil sedmý anděl. A ozvaly se mocné hlasy v nebi: „Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš; a bude kralovat na věky věků.“ Čtyřiadvacet starců, sedících na svých trůnech před Bohem, padlo na kolena, klaněli se Bohu a volali: „Dobrořečíme tobě, Pane Bože všemohoucí, který jsi a kterýs byl, že ses chopil veliké moci, která ti náleží, a ujal ses vlády. Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj, čas, abys soudil mrtvé, odměnil své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu ke tvému jménu, malé i velké; abys zahubil ty, kdo hubili zemi.“ Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy; rozpoutaly se blesky a rachot hromu, zemětřesení a hrozné krupobití.