4. leden C

Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“

Šalomounův. Bože, předej své soudy králi a svou spravedlnost královskému synu,
aby obhajoval tvůj lid spravedlivě a tvé ponížené podle práva.
Hory přinesou lidu pokoj a pahorky spravedlnost.
Zjedná právo poníženým z lidu, dá zvítězit synům ubožáka, zdeptá utlačovatele.
Budou se tě bát, dokud bude slunce, dokud potrvá měsíc, po všechna pokolení.
Sestoupí jak déšť na posečenou louku, jako vláha svlažující zemi.
V jeho dnech rozkvete spravedlivý, bude hojný pokoj, dokud nezanikne měsíc.
A panovat bude od moře až k moři, od Řeky do dálav země.
Divá sběř se před ním bude krčit, prach budou lízat jeho nepřátelé.
Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby a Seby.
Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.
Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka.
Bude mít soucit s nuzným ubožákem, ubohým zachrání život.
Vykoupí je z útisku a od násilí, jejich krev mu bude drahocená.
Ať je živ! Budou mu dávat zlato z Šeby, ustavičně se za něj modlit, žehnat mu neustále.
Země bude oplývat obilím, jež se bude vlnit i po vrcholech hor, jeho klasy budou jako libanónské cedry, obyvatelé měst pokvetou jak bylina země.
Jeho jméno bude věčné, dokud potrvá slunce, poroste jeho jméno. Budou si jím žehnat, všechny národy ho budou blahoslavit.
Buď požehnán Bůh Hospodin, Bůh Izraele; jedině on koná divy.
Buď navěky požehnáno jeho slavné jméno, celou zemi nechť naplní jeho sláva! Amen, amen.
Končí modlitby Davida, syna Jišajova.

Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“