středa 9. týdne v mezidobí B

David vstal a odešel, zatímco Jónatan se ubíral do města. I přišel David do Nóbu ke knězi Achímelekovi. Achímelek vyděšen vyšel Davidovi vstříc a otázal se ho: „Proč jsi sám a nikdo není s tebou?“ David knězi Achímelekovi odvětil: „Mám pověření od krále. Poručil mi: Nikdo ať nezví nic o tom, k čemu tě posílám a čím jsem tě pověřil. Družině jsem uložil, aby čekala na určeném místě. Nyní však mi dej, co máš po ruce, pět chlebů, či co se najde.“ Kněz Davidovi odpověděl takto: „Nemám po ruce obyčejný chléb, je tu jenom svatý chléb. Jen jestli se družina vyvarovala styku se ženami.“ David odpověděl knězi ujištěním: „Jistě. Žen jsme se nedotkli už předtím. Když jsem odcházel, byla těla členů družiny svatá. Cesta ovšem svatá nebyla, ale dnes bude tímto způsobem posvěcena.“

Poučující. Pro Asafa. Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho,
otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.
Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli,
nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.
Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští,
vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře.
Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal.
Vypudil před nimi pronárody, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny.
Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho,
odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk.
Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti.
Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele:
opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi.
Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka
a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí.
Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly.
Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly.
A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem,
zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou.
Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil,
zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval.
Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.
Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší,
od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl.
A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.

Élí byl již velmi starý. Slyšel o všem, čeho se dopouštěli jeho synové na celém Izraeli, i o tom, že obcovali se ženami konajícími službu u vchodu do stanu setkávání. Říkal jim: „Proč děláte takové věci? Ode všeho lidu slyším o vás samé zlé věci. To nejde, moji synové! Není to dobrá zpráva, kterou slyším; svádíte Hospodinův lid k přestoupením. Jestliže hřeší člověk proti člověku, je rozhodčím nad ním Bůh. Zhřeší-li však člověk proti Hospodinu, kdo nad ním bude rozhodčím?“ Ale oni svého otce neposlouchali. Hospodin tedy rozhodl, že propadnou smrti. Mládeneček Samuel však prospíval a byl oblíben u Hospodina i u lidí. Tu přišel k Élímu muž Boží a řekl mu: „Toto praví Hospodin: Což jsem se nezjevil právě tvému rodu, když byli v Egyptě v područí domu faraónova? Vyvolil jsem si jej ze všech izraelských kmenů za kněze, aby na mém oltáři přinášel zápalné oběti, aby pálil kadidlo a nosil přede mnou efód. Tvému rodu jsem dal všechny ohnivé oběti synů Izraele. Proč pošlapáváte můj obětní hod a dar, které jsem přikázal pro tento příbytek? Ctil jsi své syny více než mne. Ztloustli jste z prvotin všech obětních darů Izraele, mého lidu. Proto slyš výrok Hospodina, Boha Izraele. Prohlásil jsem sice, že tvůj dům a tvůj rod budou přede mnou konat svůj úřad věčně. Ale nyní je toto Hospodinův výrok: Jsem toho dalek! Ty, kdo mě ctí, poctím, ale ti, kdo mnou pohrdají, budou zlehčeni. Hle, přicházejí dny, kdy odetnu rámě tobě i tvému rodu, takže tvůj dům zůstane bez starce. Spatříš soužení, jež dolehne na příbytek při všem dobrém, co Bůh učiní Izraeli. Už nikdy nebude v tvém domě stařec; jen jediného z tvých od svého oltáře nevyhladím. Tvé oči vyhasnou a tvá duše se naplní steskem; všichni, kdo rozmnoží tvůj dům, zemřou v mužném věku. Co přijde na oba tvé syny, Chofního a Pinchasa, bude pro tebe znamením: oba zemřou v týž den. Sobě však ustanovím věrného kněze, který bude konat, co mám na srdci a v mysli. Vybuduji mu trvalý dům, kde bude vykonávat po všechny dny svůj úřad před mým pomazaným. Každý pak, kdo zbude v tvém domě, přijde se mu poklonit kvůli kousku stříbra a bochníku chleba a řekne: ‚Připoj mě prosím k některé skupině kněží, abych s nimi mohl jíst sousto chleba.‘“

Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá.
Velký je Hospodin na Sijónu, nad všechny národy vyvýšený.
Nechť vzdávají chválu tvému jménu, velkému a budícímu bázeň - je svaté!
Silou Krále je láska k právu. Ty jsi určil právní řády; právo, spravedlnost v Jákobovi ty sám vykonáváš.
Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se před podnožím jeho nohou - je svaté!
Mojžíš a Áron byli z jeho kněží, Samuel z těch, kdo vzývali jeho jméno; k Hospodinu volali a on jim odpovídal.
Promlouval k nim z oblačného sloupu; dbali na jeho svědectví a na nařízení, která jim dal.
Hospodine, Bože náš, ty jsi jim odpovídal, byl jsi jim Bohem, jenž promíjí, i když jsi jejich skutky stíhal pomstou.
Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se směrem k jeho svaté hoře, neboť Hospodin, náš Bůh, je svatý!

Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých čekajících na pohyb vody. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi lože své a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota. Židé řekli tomu uzdravenému: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Odpověděl jim: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď!“ Zeptali se ho: „Kdo byl ten člověk, který ti řekl: Vezmi je a choď?“ Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl. Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil. A proto Židé začali Ježíš pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu. On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň.