pondělí 9. týdne v mezidobí C

Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“ Hospodin se však otázal: „Je dobře, že tak planeš?“ Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“ Hospodin řekl: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

Pro předního zpěváka ke hře na flétnu. Žalm Davidův.
Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl.
Pozornost mi věnuj, když o pomoc volám, můj Králi, můj Bože, vždyť se modlím k tobě!
Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat.
Ty nejsi bůh, který má zálibu ve svévoli, zlý nemůže být u tebe hostem,
tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti,
do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti.
Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni.
Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou.
Vždyť na jejich ústa není spolehnutí, jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti.
Odhal jejich vinu, Bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je pro tak četné jejich nevěrnosti, vždyť vzdorují tobě!
Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno.
Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní.

Šestého roku v šestém měsíci, pátého dne toho měsíce, jsem seděl ve svém domě a přede mnou seděli judští starší. Tam na mne dolehla ruka Panovníka Hospodina. Měl jsem vidění. Hle, cosi vzhledem podobného ohni. Od beder dolů to vypadalo jako oheň a od beder nahoru to vypadalo jako záře, jako třpyt oslnivého vzácného kovu. Vztáhl cosi, co se podobalo ruce, uchopil mě za kštici na hlavě a duch mě vynesl mezi zemi a nebe; v Božích viděních mě přivedl do Jeruzaléma ke vchodu vnitřní brány, která je obrácena na sever, v níž je modla žárlivosti, která vyvolává žárlivost Hospodinovu. A hle, byla tam sláva Boha Izraele. Vypadala jako tehdy, když jsem ji viděl na pláni. I řekl mi: „Lidský synu, pozvedni své oči k severu.“ Pozvedl jsem oči k severu, a hle, na sever od brány byl oltář; ta modla žárlivosti byla v průchodu. Řekl mi: „Lidský synu, vidíš, co páchají? Jak veliké ohavnosti zde dům izraelský páchá, abych se vzdálil od své svatyně? A uvidíš ještě větší ohavnosti.“ Uvedl mě ke vchodu do nádvoří, kde jsem spatřil jakýsi otvor ve zdi. Řekl mi: „Lidský synu, prokopej se tou zdí!“ Prokopal jsem se tedy zdí, a hle, jakýsi vchod. Řekl mi: „Vejdi a podívej se na ty zlé ohavnosti, které zde páchají.“ Vešel jsem a uviděl všelijaká zpodobení plazů a ohyzdných zvířat a všelijaké hnusné modly izraelského domu, vyryté po zdech kolem dokola. A před nimi stojí sedmdesát mužů ze starších domu izraelského, uprostřed nich Jaazanjáš, syn Šáfanův. Každý z nich má v ruce svou kadidelnici a vzhůru stoupá oblak vonného kouře z kadidla. Řekl mi: „Viděl jsi, lidský synu, co páchají starší izraelského domu potmě, každý v pokojíku s obrazy svých model? Říkají: ‚Hospodin nás nevidí, Hospodin zemi opustil‘.“ Řekl mi: „A uvidíš ještě větší ohavnosti, které páchají.“ A přivedl mě do brány Hospodinova domu, která vede k severu, a hle, sedí tam ženy a oplakávají Tamúza. Řekl mi: „Viděl jsi, lidský synu? A uvidíš ještě větší ohavnosti než tyto.“ Uvedl mě do vnitřního nádvoří Hospodinova domu, a hle, při vchodu do Hospodinova chrámu, mezi předsíní a oltářem, bylo asi dvacet pět mužů, zády ke chrámu Hospodinovu a tváří k východu; klaněli se východním směrem slunci. Řekl mi: „Viděl jsi, lidský synu? Domu Judovu nestačí tyto ohavnosti, které zde páchají; navíc naplnili celou zemi násilím. Stále znovu mě urážejí, a hle, jak si k nosu pozvedají ratolest. Také já budu jednat v rozhořčení, nebude mi jich líto a nebudu znát soucit. Pak budou ke mně volat mocným hlasem, ale já je nevyslyším.“

Haleluja. Chvalte Hospodinovo jméno, chvalte je, Hospodinovi služebníci,
kteří stojíte v Hospodinově domě, v nádvořích domu našeho Boha.
Chvalte Hospodina, neboť Hospodin je dobrý, pějte žalmy jeho jménu, neboť je líbezné.
Hospodin si vyvolil Jákoba, za zvláštní vlastnictví přijal Izraele.
Já přec vím, že Hospodin je velký, náš Pán je nade všechny bohy.
Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních.
Přivádí mlhu od končin země, déšť provází blesky, ze svých zásobnic vyvádí vítr.
Prvorozené Egypta pobil od člověka po dobytče.
Znamení a zázraky sesílal na tebe, Egypte, na faraóna, na všechny jeho služebníky.
Pobil mnohé pronárody a zahubil smělé krále,
krále Emorejců Síchona a bášanského krále Óga i všechna království Kenaanu.
Jejich země předal do dědictví, do dědictví Izraeli, svému lidu.
Hospodine, tvé jméno je věčné, budeš připomínán ve všech pokoleních, Hospodine.
Hospodin svůj lid obhájí, bude mít se svými služebníky soucit.
Modly pronárodů jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou.
Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí.
Mají uši, a nic nezaslechnou, v jejich ústech není dechu.
Jim podobni jsou ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.
Dome Izraelův, dobrořeč Hospodinu, dome Áronův, dobrořeč Hospodinu.
Dome Léviův, dobrořeč Hospodinu, vy, kdo se bojíte Hospodina, dobrořečte Hospodinu.
Požehnán buď Hospodin ze Sijónu, ten, který přebývá v Jeruzalémě. Haleluja.

Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše. Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo: ‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘ Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví - sám o sobě, či o někom jiném?“ Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ --- Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje.