pondělí 9. týdne v mezidobí B

Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: „Man hú?“ (to je: „Co je to?„) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“ Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval. Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“ Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to. Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dva ómery na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi. Ten jim řekl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“ Uložili to tedy do rána, jak Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi. Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“

Poučující. Pro Asafa. Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho,
otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.
Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli,
nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.
Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští,
vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře.
Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal.
Vypudil před nimi pronárody, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny.
Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho,
odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk.
Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti.
Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele:
opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi.
Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka
a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí.
Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly.
Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly.
A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem,
zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou.
Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil,
zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval.
Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.
Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší,
od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl.
A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.

Elkána odešel do svého domu do Rámy. A chlapec konal službu Hospodinu pod dohledem kněze Élího. Synové Élího byli ničemníci, neznali se k Hospodinu. Uplatňovali vůči lidu tento kněžský řád: Kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo. Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo do kotlíku nebo pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe. Tak to dělávali všem z Izraele, kteří tam do Šíla přicházeli. Dokonce dříve než obrátili tuk v obětní dým, přicházel kněžský mládenec a říkal obětujícímu muži: „Dej knězi maso na pečeni. Nepřijme od tebe maso vařené, ale syrové.“ Když mu ten člověk řekl: „Napřed se musí obrátit tuk v obětní dým, pak si vezmi, po čem toužíš“, odpovídal: „Nikoli. Dej to hned. Nedáš-li, vezmu si to násilím.“ Hřích těch mládenců byl před Hospodinem nesmírně veliký, protože lidé znevažovali Hospodinovy obětní dary.

Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá.
Velký je Hospodin na Sijónu, nad všechny národy vyvýšený.
Nechť vzdávají chválu tvému jménu, velkému a budícímu bázeň - je svaté!
Silou Krále je láska k právu. Ty jsi určil právní řády; právo, spravedlnost v Jákobovi ty sám vykonáváš.
Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se před podnožím jeho nohou - je svaté!
Mojžíš a Áron byli z jeho kněží, Samuel z těch, kdo vzývali jeho jméno; k Hospodinu volali a on jim odpovídal.
Promlouval k nim z oblačného sloupu; dbali na jeho svědectví a na nařízení, která jim dal.
Hospodine, Bože náš, ty jsi jim odpovídal, byl jsi jim Bohem, jenž promíjí, i když jsi jejich skutky stíhal pomstou.
Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se směrem k jeho svaté hoře, neboť Hospodin, náš Bůh, je svatý!

Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘ A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: ‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn, neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.‘ A jak to Izaiáš předpověděl: ‚Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomoře bychom byli podobni.‘