Čtvrtek po 7. neděli velikonoční B
Ekumenický lekcionář (RCL)
První čtení - Gn 2:4b-7
Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe,
nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával.
Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch.
I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.
Mezizpěv - Ž 33:12-22
Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví.
Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny,
ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi.
On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům.
Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí.
Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže.
Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství,
aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu.
Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít.
Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno.
Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!
Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny,
ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi.
On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům.
Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí.
Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže.
Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství,
aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu.
Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít.
Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno.
Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!
Druhé čtení - 1K 15:42b-49
Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ - poslední Adam je však Duchem oživujícím.
Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.
První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.
Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.
A jako jsme nesli po dobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.