Pondělí po 5. neděli velikonoční A

Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou směřující do země Pelištejců, i když byla kratší. Bůh totiž řekl: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.“ Proto Bůh vedl lid oklikou, cestou přes poušť k Rákosovému moři. Izraelci vytáhli z egyptské země rozděleni do bojových útvarů. Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti. Ten totiž zavázal Izraelce přísahou: „Až vás Bůh navštíví, vynesete odtud s sebou mé kosti.“ I vytáhli ze Sukótu a utábořili se v Étamu na pokraji pouště. Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci.

Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání!
Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi!
Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak ohniště.
Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám;
od samého naříkání jsem vyzáblý na kost.
Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách,
probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo.
Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají,
popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím
pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil.
Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina.
Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních.
Ty povstaneš, slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním, nastala ta chvíle!
Vždyť tvým služebníkům je v něm milý každý kámen a nad jeho sutinami je přepadá lítost.
A budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země,
protože Hospodin vybuduje Sijón, ukáže se ve své slávě
a k modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne.

Když už byl blízko čas, kdy Bůh chtěl splnit to, co Abrahamovi slíbil, počet našeho lidu v Egyptě velmi vzrostl. Ale tu nastoupil v Egyptě jiný král, který už o Josefovi nic nevěděl. Ten jednal s naším národem nepřátelsky a přinutil naše praotce, aby odkládali děti, které se jim narodí, a nenechávali je naživu. V té době se narodil Mojžíš, kterého si Bůh vyvolil. Po tři měsíce o něj pečovali doma; a když ho museli odložit, ujala se ho faraónova dcera a starala se o něj jako o svého syna. Byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný v slovech i činech. Když Mojžíš dosáhl věku čtyřiceti let, přišlo mu na mysl, aby se podíval, jak žijí jeho izraelští bratří. A tu uviděl, jak s jedním z nich nějaký Egypťan zle nakládá; přispěchal tomu ubožákovi na pomoc a pomstil ho tím, že Egypťana zabil. Myslel, že jeho bratří pochopí, že je chce Bůh skrze něho zachránit; ale oni to nepochopili. Druhého dne mezi ně zase přišel, právě když se dva z nich rvali; snažil se je smířit, a proto jim řekl: ‚Co to děláte? Jste přece bratří! Proč ubližujete jeden druhému?‘ Ale ten, který svého bližního napadl, odstrčil Mojžíše a řekl: ‚Kdo tě nad námi ustanovil vládcem a soudcem? Snad mne nechceš také zabít jako včera toho Egypťana?‘ Když to Mojžíš slyšel, utekl z Egypta a žil v zemi madiánské; tam se mu narodili dva synové. Když uplynulo čtyřicet let, zjevil se mu na poušti u hory Sínaj anděl v plameni hořícího keře. S údivem hleděl Mojžíš na to zjevení; šel blíž, aby se lépe podíval, a tu se ozval Hospodinův hlas: ‚Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.‘ Mojžíš se třásl strachem a neodvážil se vzhlédnout. Hospodin mu řekl: ‚Zuj si obuv, protože místo, na kterém stojíš, je země svatá. Dobře jsem viděl, jak můj lid v Egyptě těžce trpí, a slyšel jsem, jak sténá. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil. Jdi tedy, posílám tě do Egypta.‘ To je ten Mojžíš, kterého odmítli, když řekli: ‚Kdo tě nad námi ustanovil vládcem a soudcem?‘ Toho poslal Bůh jako vládce i vysvoboditele, když se mu prostřednictvím anděla zjevil v keři. To je ten Mojžíš, který je vyvedl z Egyptské země, který činil divy a znamení v Egyptě, při Rudém moři i na poušti po čtyřicet let. To je on, který řekl synům izraelským: ‚Bůh vám z vašich bratří povolá proroka, jako jsem já.‘ To je ten, kdo při shromáždění lidu na poušti byl prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sínaj, a mezi našimi praotci. To on přijal pro vás slova života. Ale naši praotcové ho nechtěli za vůdce, zřekli se ho a zatoužili po Egyptu. Proto řekli Árónovi: ‚Udělej nám bohy, kteří by nás vedli. Vždyť nevíme, co se stalo s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.‘