středa 5. týdne po Zjevení Páně B

Jób na to odpověděl: „Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře a mé neštěstí na vážky přiloženo! Věru, těžší je než mořský písek, že se mi až slova pletou, neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží. Hýká snad divoký osel, když má mladou trávu, bučí snad býk nad svou pící? Což lze bez soli jíst něco mdlého? Má nějakou chuť vaječný bílek? Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo. Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám, aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola, pohnout rukou, odlomit mě z kmene. Bylo by to pro mne potěšením, navzdor nelítostným bolestem bych poskakoval, neboť slova Svatého jsem nezatajil. Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu? Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřena?

Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina.
Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních.
Ty povstaneš, slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním, nastala ta chvíle!
Vždyť tvým služebníkům je v něm milý každý kámen a nad jeho sutinami je přepadá lítost.
A budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země,
protože Hospodin vybuduje Sijón, ukáže se ve své slávě
a k modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne.
Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina,
že pohleděl ze svých svatých výšin, že Hospodin shlédl z nebe na zem,
vyslyšel sténání vězňů, osvobodil syny smrti,
aby na Sijónu vyprávěli o Hospodinově jménu, aby v Jeruzalémě šířili jeho chválu,
až se tam shromáždí v jedno národy a království a budou sloužit Hospodinu.
Na té cestě pokořil mou sílu a moje dny zkrátil.
Pravím: Bože můj, uprostřed mých dnů mě odtud neber! z pokolení do pokolení půjdou tvá léta.
Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou.
Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní.
Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.

Ježíš se se svými učedníky uchýlil k moři. Šlo za ním množství lidí z Galileje; ale i z Judska, Jeruzaléma, Idumeje, ze Zajordání a z okolí Týru a Sidónu přišlo k němu veliké množství, když slyšeli, co všechno činí. Požádal učedníky, ať pro něho připraví loď, aby se zástup na něho netlačil. Mnohé totiž uzdravil, proto se ti, kdo trpěli chorobami, tlačili k němu, aby se ho dotkli. A nečistí duchové, jakmile ho viděli, padali před ním na zem a křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“ On však jim přísně nakazoval, aby ho neprozrazovali.