pondělí 5. týdne po Zjevení Páně B

Jednoho dne procházel Elíša Šúnemem. Tam byla znamenitá žena. Ta ho přiměla, aby u ní pojedl chléb. Kdykoli pak tudy procházel, zašel tam, aby pojedl chléb. Řekla svému muži: „Hle, vím, že muž Boží, který kolem nás často chodívá, je svatý. Udělejme malý zděný pokojík na střeše a dejme mu tam lůžko, stůl, stoličku a svícen. Kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“ Jednoho dne tam opět přišel, uchýlil se do pokojíku na střeše a ulehl tam. Pak řekl svému mládenci Géchazímu: „Zavolej tu Šúnemanku!“ Zavolal ji a ona před něj předstoupila. Pravil mu: „Řekni jí: ‚Hle, staráš se o nás se vší péčí. Co bych pro tebe mohl udělat? Mám se za tebe přimluvit u krále nebo u velitele vojska?‘“ Odpověděla: „Bydlím spokojeně uprostřed svého lidu.“ I otázal se Elíša: „Co bych pro ni mohl udělat?“ Géchazí odvětil: „Přece něco. Nemá syna a její muž je starý.“ Tu řekl Elíša: „Zavolej ji.“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. Řekl: „V jistém čase, po obvyklé době, budeš chovat syna.“ Ona řekla: „Ne, můj pane, muži Boží, nelži své služebnici!“ Ale žena počala a v jistém čase, po obvyklé době, porodila syna, jak jí Elíša předpověděl. On řekl: „Proč jdeš k němu dnes? Není novoluní ani den odpočinku.“ Řekla: „To je v pořádku.“ Osedlala oslici a řekla svému mládenci: „Poháněj ji a běž, nezdržuj se kvůli mně v jízdě, leč bych ti řekla.“ I jela, až přišla k muži Božímu na horu Karmel. Jak ji muž Boží zdálky spatřil, řekl svému mládenci Géchazímu: „Hle, to je ta Šúnemanka. Běž jí naproti a zeptej se jí: ‚Je vše v pořádku s tebou, s tvým mužem i s tvým dítětem? ‘“ Ona řekla: „V pořádku.“ Ale když přišla k muži Božímu na horu, chopila se jeho nohou. Géchazí přistoupil a chtěl ji odstrčit. Muž Boží však řekl: „Nech ji, má hořko v duši. Hospodin mi to zatajil a neoznámil mi to.“ Ona řekla: „Což jsem si syna od svého pána vyžádala? Což jsem neříkala, abys mě nešálil?“ Elíša řekl Géchazímu: „Opásej si bedra, vezmi si do ruky mou hůl a jdi. Potkáš-li někoho, nezdrav ho, a pozdraví-li tě někdo, neodpovídej. Mou hůl polož chlapci na tvář.“ Ale chlapcova matka řekla: „Jakože živ je Hospodin a jakože živa je tvá duše, nepustím se tě!“ I povstal a šel za ní. Géchazí je předešel a položil hůl na chlapcovu tvář, ale ten se neozval a nic nevnímal. Vrátil se tedy vstříc Elíšovi a ohlásil mu: „Chlapec se neprobudil.“ Elíša vešel do domu, a hle, mrtvý chlapec byl uložen na jeho lůžku. Vstoupil, zavřel dveře, aby byli sami, a modlil se k Hospodinu. Pak se zdvihl, položil se na dítě, vložil svá ústa na jeho ústa, své oči na jeho oči a své dlaně na jeho dlaně; byl nad ním skloněn, dokud se tělo dítěte nezahřálo. Potom se obrátil a prošel se domem sem a tam. Vrátil se a sklonil se nad chlapcem; ten sedmkrát kýchl a otevřel oči. Elíša zavolal Géchazího a řekl: „Zavolej tu Šúnemanku!“ Zavolal ji. Když k němu přišla, řekl: „Vezmi si svého syna.“ Vstoupila, padla mu k nohám a poklonila se až k zemi. Pak si vzala svého syna a odešla.

Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina.
Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních.
Ty povstaneš, slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním, nastala ta chvíle!
Vždyť tvým služebníkům je v něm milý každý kámen a nad jeho sutinami je přepadá lítost.
A budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země,
protože Hospodin vybuduje Sijón, ukáže se ve své slávě
a k modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne.
Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina,
že pohleděl ze svých svatých výšin, že Hospodin shlédl z nebe na zem,
vyslyšel sténání vězňů, osvobodil syny smrti,
aby na Sijónu vyprávěli o Hospodinově jménu, aby v Jeruzalémě šířili jeho chválu,
až se tam shromáždí v jedno národy a království a budou sloužit Hospodinu.
Na té cestě pokořil mou sílu a moje dny zkrátil.
Pravím: Bože můj, uprostřed mých dnů mě odtud neber! z pokolení do pokolení půjdou tvá léta.
Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou.
Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní.
Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.

Totéž se stalo v Ikoniu: Pavel a Barnabáš vešli do židovské synagógy a mluvili tak mocně, že uvěřilo mnoho Židů i Řeků. Avšak ti židé, kteří neuvěřili, pobouřili pohany a vyvolali jejich nenávist proti bratřím. Přesto tam Pavel a Barnabáš dost dlouho zůstali a přes všechny překážky mluvili o Pánu; a Pán dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení a zázraky. Obyvatelstvo města se rozdělilo: jedni byli při židech, druzí při apoštolech. Pohané i židé se svými představiteli se chystali apoštoly ztýrat a ukamenovat. Ti se o tom dověděli a uprchli do lykaonských měst Lystry a Derbe i okolí. Ani tu nepřestali kázat evangelium.