Čtvrtek po 4. neděli velikonoční C

Ty, lidský synu, slyš, co já k tobě mluvím. Nebuď vzpurný jako ten vzpurný dům. Rozevři ústa a sněz, co ti dávám.“ Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek. Rozvinul jej přede mnou a byl popsán na vnitřní i vnější straně; byly na něm napsány žalozpěvy, lkání a bědování. Řekl mi: „Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu.“ Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst. Řekl mi: „Lidský synu, nakrm své břicho a naplň své útroby tímto svitkem, který ti dávám.“ Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med. Řekl mi: „Lidský synu, nyní jdi k izraelskému domu a mluv k nim mými slovy. Nejsi přece posílán k lidu temné mluvy a těžkého jazyka, nýbrž k domu izraelskému, ne k mnohým národům temné mluvy a těžkého jazyka, jejichž řeči bys nerozuměl; kdybych tě poslal k nim, poslechli by tě. Izraelský dům tě však nebude chtít poslechnout, poněvadž nejsou ochotni poslechnout mne; celý izraelský dům má tvrdé čelo a zatvrzelé srdce. Hle, dávám ti tvář právě tak tvrdou, jako je jejich, a čelo právě tak tvrdé, jako je jejich. Dávám ti čelo jako křemen, tvrdší než oblázek. Neboj se jich a neděs se jich, jsou dům vzpurný.“ Dále mi řekl: „Lidský synu, srdcem přijmi a ušima slyš všechna má slova, jež k tobě mluvím. Nuže, jdi k přesídlencům, k synům svého lidu. Budeš k nim mluvit a řekneš jim: ‚Toto praví Panovník Hospodin‘, ať poslechnou nebo ne.“

Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách!
Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy.
Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy.
Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy,
chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno,
on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine.
Ze země ať chválí Hospodina netvoři a všechny propastné tůně,
oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr, který plní jeho slovo,
horstva a všechny pahorky, ovocné stromy a všechny cedry,
zvěř a všechna dobytčata, plazi, okřídlené ptactvo,
králové země a všechny národy, vladaři a všichni soudci země,
jinoši i panny, starci i mladí.
Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené, jeho velebnost je nad zemí i nebem.
Vyvýšil roh svého lidu k chvále všech svých věrných, synů Izraele, lidu, který je mu blízký. Haleluja.

Tu jsem viděl dalšího mocného anděla, jak sestupuje z nebe, zahalen v oblak. Nad jeho hlavou byla duha, jeho tvář byla jako slunce, nohy jako ohnivé sloupy; v ruce měl otevřenou knížečku. Pravou nohou se postavil na moře, levou na pevninu a vykřikl mocným hlasem, jako když zařve lev. Na jeho výkřik odpovědělo sedmero zahřmění. Jakmile doznělo to sedmero zahřmění, chtěl jsem to zapsat; ale uslyšel jsem hlas z nebe: „Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění, a nic nepiš!“ Potom anděl, kterého jsem viděl stát na moři i na zemi, pozvedl svou pravici k nebi a přísahou při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebesa, moře a všecko, co je v nich, potvrdil, že lhůta je u konce; ve dnech, kdy zazní polnice sedmého anděla, naplní se Boží tajemství, jak je Bůh oznámil svým služebníkům prorokům. Hlas, který jsem slyšel z nebe, opět ke mně promluvil: „Jdi, vezmi tu otevřenou knihu z ruky anděla, který stojí na moři i na zemi.“ Přistoupil jsem tedy k tomu andělu a požádal ho, aby mi tu knihu dal. Řekl mi: „Vezmi ji a sněz; v žaludku ti zhořkne, ačkoli v tvých ústech bude sladká jako med.“ Vzal jsem tu knihu z ruky anděla a snědl ji; v mých ústech byla sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, zhořkla mi v žaludku. Tehdy jsem slyšel: „Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.“