pátek 33. týdne v mezidobí B

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, postav se proti Sidónu a prorokuj proti němu. Řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Jsem proti tobě, Sidóne, a budu oslaven v tvém středu. I poznají, že já jsem Hospodin; až v něm vykonám soudy, budu v něm posvěcen. Sešlu na něj mor, krev do jeho ulic, budou uprostřed něho padat skolení, meč na něj dolehne ze všech stran. I poznají, že já jsem Hospodin.“ „Dům izraelský už nebude mít zhoubný trn, trní sužující ze všech stran kolkolem ty, kdo jím pohrdají. I poznají, že já jsem Panovník Hospodin.“ Toto praví Panovník Hospodin: „Shromáždím dům izraelský z národů, mezi kterými jsou rozptýleni, a budu mezi nimi posvěcen před očima pronárodů. Budou bydlet ve své zemi, kterou jsem dal Jákobovi, svému služebníku. Budou v ní bydlet bezpečně, postaví si domy, vysadí vinice, bezpečně budou bydlet, až vykonám soudy nade všemi sousedy kolem, kteří jimi pohrdají. I poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh.“

Hospodin kraluje! Oděl se důstojností. Oděl se Hospodin, opásal se mocí. Pevně je založen svět, nic jím neotřese.
Tvůj trůn pevně stojí odedávna. Ty jsi od věčnosti.
Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití.
Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině.
Tvá svědectví jsou naprosto věrná. A tvému domu přísluší svatost do nejdelších časů, Hospodine!

Když král uslyšel slova knihy Zákona, roztrhl své roucho. Potom král přikázal knězi Chilkijášovi, Achíkamovi, synu Šáfanovu, Akbórovi, synu Míkajášovu, písaři Šáfanovi a Asajášovi, královskému služebníku: „Jděte se dotázat Hospodina ohledně mne i lidu a celého Judska, pokud jde o slova této nalezené knihy. Vždyť je proti nám rozníceno veliké Hospodinovo rozhořčení za to, že naši otcové neposlouchali slova té knihy a nejednali podle toho všeho, co je v ní o nás napsáno.“ Kněz Chilkijáš, Achíkam, Akbór, Šáfan a Asajáš se odebrali k prorokyni Chuldě, manželce Šalúma, syna Tikvy, syna Charchasova, strážce rouch. Bydlela v Jeruzalémě v Novém Městě. Mluvili s ní. Odvětila jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vyřiďte muži, který vás ke mně poslal: Toto praví Hospodin: Hle, uvedu zlo na toto místo a na jeho obyvatele podle všech slov té knihy, kterou četl judský král. Protože mě opustili a jiným bohům pálili kadidlo, a tak mě uráželi vším tím, co svýma rukama udělali, roznítilo se mé rozhořčení na toto místo a neuhasne. A králi judskému, který vás poslal dotázat se Hospodina, vyřiďte: Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Pokud jde o slova, která jsi slyšel: Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses před Hospodinem, když jsi uslyšel, co jsem mluvil proti tomuto místu a proti jeho obyvatelům, že tu bude spoušť a zlořečení, protože jsi roztrhl své roucho a přede mnou plakal, vyslyšel jsem tě, je výrok Hospodinův. Proto tě připojím ke tvým otcům, budeš uložen do svého hrobu v pokoji a tvé oči nespatří nic z toho zla, které uvedu na toto místo.“ I podali toto hlášení králi.

Poutní píseň. Hospodine, rozpomeň se na Davida, na veškerou jeho usilovnou péči,
jak se zapřisáhl Hospodinu, zavázal se slibem Přesilnému Jákobovu:
„Nevejdu do stanu svého domu, nevstoupím na rohož svého lože,
očím nedopřeji spánku ani víčkům podřímnutí,
dokud nenaleznu Hospodinu místo, příbytek Přesilnému Jákobovu!“
A hle, v Efratě jsme o ní uslyšeli, našli jsme ji na Jaarských polích.
Vstupme do jeho příbytku, klanějme se před podnožím jeho nohou.
Povstaň, Hospodine, k místu svého odpočinku, ty sám i schrána tvé moci!
Tvoji kněží ať obléknou spravedlnost, tvoji věrní ať plesají.
Pro Davida, svého služebníka, neodmítej svého pomazaného.
Hospodin přísahal Davidovi na svou věrnost - nevezme to nazpět: „Toho, jenž vzejde z tvých beder, dosadím po tobě na trůn.
Dodrží-li tvoji synové mou smlouvu i toto mé svědectví, jemuž je budu učit, navždy budou též jejich synové sedat na tvém trůnu.“
Hospodin si totiž zvolil Sijón, zatoužil jej mít za sídlo:
„To je místo mého odpočinku navždy, usídlím se tady, neboť po něm toužím.
Jeho stravě budu hojně žehnat, jeho ubožáky budu sytit chlebem.
Jeho kněžím dám za oděv spásu, jeho věrní budou zvučně plesat.
Zde dám pučet Davidovu rohu, svému pomazanému budu pečovat o planoucí světlo.
Jeho nepřátelům dám za oděv hanbu, ale na něm se bude jeho čelenka třpytit.“

Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť ‚pod nohy jeho podřídil všecko‘. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.