středa 33. týdne v mezidobí A

Jób na to odpověděl: „Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením. Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš? Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou. Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast. Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím? Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost. Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje. Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak. Dokořán na mně otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou. Bůh mně dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí. Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu! Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním.

Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat.
Budu se radovat, jásotem tě oslavovat, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy.
Moji nepřátelé obrátí se nazpět, upadnou a zhynou před tvou tváří,
protožes mi zjednal právo, obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý.
Okřikl jsi pronárody, do záhuby svrhl svévolníka, jejich jméno zahladil jsi navěky a navždy.
Po nepříteli zůstaly provždy jen trosky. Vyvrátil jsi jejich města, i památka na ně zašla.
Hospodin však bude trůnit věčně, soudnou stolici má připravenu.
Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva.
Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.
V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine.
Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky.
Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl.
Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí, smiluj se ty, jenž mě zvedáš z bran smrti!
O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil.

I přišel král s Hamanem opět, aby popíjeli ve společnosti královny Estery. Také tohoto druhého dne, když popíjeli víno, otázal se král Estery: „Jaká je tvá prosba, královno Ester? Bude ti splněna. Jaká je tvá žádost? Až do poloviny království bude ti vyhověno.“ Královna Ester odpověděla: Jestliže jsem získala tvou přízeň, králi, a uzná-li král za vhodné, nechť je mi na mou prosbu darován můj život a na mou žádost můj lid. Vždyť jsme byli prodáni, já i můj lid, aby nás vyhladili, povraždili a zahubili. Kdybychom byli prodáni jen za otroky a otrokyně, mlčela bych, neboť takové soužení by nebylo hodno, aby se jím král obtěžoval.“ Zeptal se král Achašveróš, zeptal se královny Estery: „Kdo je to a kde je ten, který se opovážil udělat něco takového?“ Ester odpověděla: „Tím protivníkem a nepřítelem je ten zloduch Haman.“ Haman zůstal před králem a královnou ochromen. Rozhořčený král povstal od popíjení vína a odešel do zahrady u paláce. Haman přistoupil, aby si od královny Estery vyprosil život, neboť viděl, že na něj dopadne králova zloba. Když se král vracel ze zahrady u paláce do domu, kde popíjeli víno, padl Haman právě na pohovku, na níž byla Ester. Tu se král rozkřikl: „To chceš dokonce u mne v domě učinit královně násilí?“ Sotva to slovo z králových úst vyšlo, zakryli Hamanovi tvář. Charbóna, jeden z kleštěnců, prohodil před králem: „Vždyť je tu také kůl, jejž připravil Haman pro Mordokaje, který promluvil ve prospěch králův. Stojí u Hamanova domu, vysoký padesát loket.“ A král řekl: „Pověste ho na něj!“ Pověsili tedy Hamana na kůl, který postavil pro Mordokaje, a královo rozhořčení se uklidnilo.

Bože, nebuď zticha, nemlč, Bože, nezůstávej v klidu!
Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu,
kují proti tvému lidu tajné plány, radí se proti těm, které skrýváš:
„Pojďme,“ praví, „vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene!“
Nalož s nimi jako s Midjánem, jako se Síserou, jako s Jabínem v Kíšonském úvalu:
u Én-dóru byli vyhlazeni, mrvou na roli se stali.
Ať jsou zahanbeni, vyděšeni navždy, ať se rdí a hynou,
ať poznají, že ty jediný, jenž Hospodin máš jméno, jsi ten nejvyšší nad celou zemí!

Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: ‚Můj pán nejde‘, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.