sobota 32. týdne v mezidobí A

Hle, ten den, hle, přišel! Úděl se naplnil. Rozkvetla hůl, vypučela zpupnost. Násilí se rozrostlo v hůl svévole. Nic nebude z nich, nic nebude z jejich hlučení s shlukování, nebude nad nimi bědováno. Přišel čas, nastal ten den. Kdo kupuje, ať se neraduje, kdo prodává, ať netruchlí, poněvadž přichází rozhorlení na všechen hlučící dav země. Kdo prodává, nevrátí se k tomu, co prodal, i kdyby zůstal naživu. Vidění týkající se všeho jejího hlučícího davu se nezvrátí, nikdo, kdo žije ve své nepravosti, se nevzchopí. Zatroubí se na trubku a všechno bude připraveno, ale do boje nevyjde nikdo, poněvadž přichází mé rozhorlení na všechen její hlučící dav. Venku řádí meč a doma mor a hlad; kdo je na poli, zemře mečem, a kdo v městě, toho pozře hlad a mor. A vyváznou-li někteří z nich a budou na horách, jako holubi v roklích, budou všichni sténat, každý pro vlastní nepravost. Všechny ruce ochabnou a všechna kolena se rozplynou jak voda. Lidé se přepásají žíněnou suknicí, přikryje je zděšení, na všech tvářích bude stud, na všech hlavách lysina. Vyházejí své stříbro na ulice a zlato jim bude nečistotou. V den Hospodinovy prchlivosti je jejich stříbro a zlato nevysvobodí. Nenasytí se a své útroby si nenaplní, poněvadž jejich nepravost je přivede k pádu. Nádherné okrasy Boží užili ve své pýše k zhotovení obrazů svých ohavných, ohyzdných model; proto jsem jim ji změnil v nečistotu. Vydám ji v lup do rukou cizáků a za kořist svévolníků v zemi, a ti ji znesvětí. Odvrátím od nich svou tvář, cizáci znesvětí můj poklad, přijdou na něj lupiči a znesvětí jej. Udělej řetěz, neboť země je plná krve, jež volá po soudu, a město je plné násilí. Proto přivedu nejhorší z pronárodů a ti obsadí jejich domy. Učiním přítrž pýše mocných a znesvěceni budou, kdo je posvěcují. Přichází tíseň, budou hledat pokoj, ale žádný nebude. Valí se neštěstí za neštěstím a přichází zpráva za zprávou. Budou vyhledávat vidění od proroka, ale kněz bude bez zákona a starci bez soudnosti. Král bude truchlit, kníže se obleče v úděs a ruce lidu země ochrnou hrůzou. Naložím s nimi podle jejich cesty a za jejich zvyklosti je budu soudit. I poznají, že já jsem Hospodin.“

Modlitba Mojžíše, muže Božího. Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení!
Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.
Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“
Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.
Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno:
zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne.
Pro tvůj hněv spějeme k svému konci zděšeni tvým rozhořčením.
Před sebe si kladeš naše nepravosti, do světla své tváře naše tajné hříchy.
Pro tvou prchlivost naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta.
Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.
Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál?
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.

Onoho dne zpívala Debóra a Bárak, syn Abínoamův: Vlas bojovníků v Izraeli volně vlaje, že se dobrovolně sešel lid, dobrořečte Hospodinu! Slyšte, králové, poslouchejte, hodnostáři, já budu pět Hospodinu, já mu budu zpívat, zpívat žalmy Hospodinu, Bohu Izraele. Hospodine, když jsi táhl ze Seíru, když jsi vykročil z Edómského pole, země se třásla, z nebes kanuly krůpěje, ano, z oblaků kanuly krůpěje vod. Hory se zapotácely před Hospodinem, Bohem ze Sínaje, před Hospodinem, Bohem Izraele. Ve dnech Šamgara, syna Anatova, ve dnech Jáeliných byly opuštěny stezky. Kdo se vydávali na cesty, vydávali se po stezkách křivolakých. Opuštěn byl venkov, pusto bylo v Izraeli, až jsem povstala já, Debóra, povstala jsem jako matka v Izraeli. Kdykoli si lid volil nové bohy, rozpoutal se v branách boj; ale ukázal se štít nebo kopí mezi čtyřiceti tisíci v Izraeli? Mé srdce je s těmi, kdo třímají v Izraeli palcát, při dobrovolnících v lidu; dobrořečte Hospodinu! Vy, kteří jezdíte na bělavých oslicích, kdo sedáváte na kobercích, kdo se ubíráte cestou, rozvažujte! Vzdáleni hluku střelců, mezi napajedly, tam ať opěvují spravedlivé činy Hospodina, spravedlivé činy jeho vojevůdce v Izraeli, když lid Hospodinův sestoupil k branám. Procitni, procitni, Debóro, procitni, procitni, píseň pěj! Povstaň, Báraku, odveď své zajatce, synu Abínoamův!

Poutní píseň. Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš.
Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi! Dosyta jsme zakusili pohrdání.
Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a pohrdání pyšných.

Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší, než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.“