středa 32. týdne v mezidobí A

Co jste vy proti mně, Týre a Sidóne i všechny pelištejské kraje? Chystáte proti mně odvetu? Přikročíte-li k odvetě, rychle a bez meškání vám to vrátím na vaši hlavu. Pobrali jste mé stříbro a zlato, mé nejkrásnější skvosty jste zanesli do svých chrámů. Syny judské a jeruzalémské jste prodávali synům Jávanců, aby je zavlekli daleko od jejich území. Hle, já je probudím k návratu z místa, kam jste je prodali, a co jste spáchali, vám vrátím na vaši hlavu: Vydám vaše syny a vaše dcery napospas synům judským a oni je prodají Šebajcům, dalekému pronárodu. Tak promluvil Hospodin. Provolejte mezi pronárody toto: Vyhlaste svatý boj, probuďte bohatýry! Ať nastoupí, ať přitáhnou všichni bojovníci! Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy! Slaboch ať zvolá: „Jsem bohatýr!“ Pospěšte na pomoc, všechny okolní pronárody, a shromážděte se! - Přiveď sem, Hospodine, své bohatýry! - Ať se pronárody probudí a přitáhnou do Doliny Jóšafatu, zasednu tam a budu soudit všechny pronárody vůkol. Chopte se srpu, již dozrála žeň, pojďte, šlapejte, lis je už plný, kádě přetékají. Jejich zlovůle je velká. Davy a davy jsou v Dolině rozhodnutí a den Hospodinův v Dolině rozhodnutí je blízko. Slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář. Hospodin vydá řev ze Sijónu, vydá hlas z Jeruzaléma, zachvějí se nebesa i země. Hospodin je útočiště svého lidu a záštita synů Izraele. I poznáte, že jsem Hospodin, váš Bůh, že přebývám na Sijónu, na své svaté hoře. Jeruzalém bude opět svatý a nebudou jím už procházet cizáci. A stane se v onen den, že z hor bude kanout mladé víno, z pahorků poteče mléko, všemi judskými potoky bude proudit voda, z Hospodinova domu vytryskne pramen a napojí Úval akácií. Z Egypta bude zpustošený kraj, z Edómu zpustošená step za násilí na synech judských, za to, že v jejich vlastní zemi prolévali nevinnou krev. Ale Judsko bude osídleno navěky, Jeruzalém od pokolení do pokolení. Jejich krev prohlásím za nevinnou, nikoho nenechám bez trestu. Hospodin přebývá na Sijónu.

Žalm Davidův, když byl v Judské poušti.
Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.
Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu;
tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.
Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu.
Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek,
že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.
Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.
Ti, kdo mi chystají zkázu a o život ukládají, sestoupí v nejhlubší útroby země;
vydáni napospas meči za kořist šakalům padnou.
Král se však bude radovat; Bůh bude chloubou všech, kdo přísahají při něm, a budou zacpána ústa těm, kdo zrádně mluví.

„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“

Poučující. Pro Asafa. Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho,
otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.
Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli,
nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.
Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny,
aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům,
aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání,
a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu.
Lukem vyzbrojeni Efrajimci otočili se v den bitvy.
Nedbali na smlouvu Boží, podle jeho zákona žít odepřeli,
zapomněli na jeho skutky, na divy, jež jim dal shlédnout.
On před jejich otci činil divy v zemi egyptské na Sóanském poli.
Moře rozpoltil a převedl je, jako hráz postavil vody.
Ve dne oblakem je vodil, po celou noc září ohně.
Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní,
bystřiny vyvedl ze skalního štítu, nechal plynout vodstva jako řeky.
Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu,
srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle.
A reptali proti Bohu: „Může Bůh prostřít stůl v poušti?
Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?“
Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli,
neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu.
Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes
a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával.
Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.
Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí
a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku,
nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich.
Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví.
Nepřešla je chtivost. Měli ještě pokrm v ústech,
když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil.
Přes to vše hřešili dále, nevěřili jeho divům.
Tu učinil konec jejich dnům, že přešly jako vánek, jejich léta přeťal náhlým děsem.
Kdykoli je hubil, dotazovali se po jeho vůli, za úsvitu hledávali opět Boha,
připomínali si, že Bůh býval jejich skála, že Bůh nejvyšší byl jejich vykupitel.
Ale klamali ho svými ústy, jazykem mu lhali,
v svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě.
Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení,
pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací.
Kolikrát mu v poušti vzdorovali, jakou trýzeň působili mu v tom pustém kraji!
Zas a zase pokoušeli Boha, činili výčitky Svatému Izraele.
Nepřipomínali jeho sílu, den, kdy je vykoupil z moci protivníka,
když činil svá znamení v Egyptě a své zázraky na Sóanském poli.
Ramena řek i bystřiny proměnil v krev, takže se nemohli napít.
Seslal na ně mouchy, aby je sžíraly, žáby, které jim přinesly zkázu.
Co se urodilo, vydal hmyzu, kobylkám plod jejich práce.
Jejich révu zničil krupobitím a smokvoně mrazem.
Jejich dobytek vydal v plen krupobití a ohnivým střelám jejich stáda.
Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy.
Dával průchod svému hněvu, jejich duše neušetřil smrti, vydal moru v plen vše živé.
Všechno prvorozené v Egyptě pobil, prvotiny plodivé síly v Chámových stanech.
Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští,
vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře.
Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal.
Vypudil před nimi pronárody, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny.
Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho,
odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk.
Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti.
Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele:
opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi.
Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka
a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí.
Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly.
Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly.
A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem,
zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou.
Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil,
zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval.
Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.
Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší,
od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl.
A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.

Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené do čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.