pondělí 32. týdne v mezidobí B

Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama. Ti se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let. Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže. Proto se přichystala se svými snachami k návratu z Moábských polí. Uslyšela totiž na Moábských polích, že Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb. Odešla tedy se svými snachami z místa, kde přebývala. Když se vracely do judské země, vybídla cestou Noemi obě své snachy: „Jděte, vraťte se každá do domu své matky. Nechť vám Hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovaly zemřelým i mně. Kéž vám Hospodin dá, abyste každá našla odpočinutí v domě svého muže.“ A políbila je. Rozplakaly se hlasitě a namítaly jí: „Nikoli, vrátíme se s tebou k tvému lidu.“ Ale Noemi jim domlouvala: „Jen se vraťte, mé dcery! Proč byste se mnou chodily? Cožpak mohu ještě zrodit syny, aby se stali vašimi muži? Vraťte se, mé dcery, jděte! Vždyť už jsem na vdávání stará. I kdybych si řekla, že mám ještě naději, a kdybych se hned této noci vdala a porodila syny, čekaly byste proto, až by dospěli? Zdráhaly byste se proto vdát? Nikoli, mé dcery. Můj úděl je pro vás příliš trpký: Dolehla na mne Hospodinova ruka.“ Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla. Noemi jí řekla: „Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou!“ Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ Když Noemi viděla, že Rút je odhodlána jít s ní, přestala ji přemlouvat. Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“ Odvětila jim: „Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou. Jak byste mě mohly nazývat Noemi, když je Hospodin proti mně a když mi Všemohoucí určil zlý úděl?“ Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.

Bože mstiteli, Hospodine, Bože mstiteli, zaskvěj se!
Povznes se výše, ty soudce země, dej odplatu pyšným.
Dlouho ještě svévolníci, Hospodine, dlouho ještě svévolníci budou jásat?
Chrlí drzé řeči, chvástají se všichni pachatelé ničemností
a deptají tvůj lid, Hospodine, činí příkoří dědictví tvému,
vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí.
Říkají: „Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne.“
Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy?
Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?
Neumí snad trestat ten, jenž kárá pronárody, ten, jenž učí člověka, co by měl vědět?
Hospodin zná smýšlení lidí; jsou pouhý vánek.
Blaze muži, jehož, Hospodine, káráš, jehož svým zákonem vyučuješ:
Dopřeješ mu klidu ve zlých dnech, zatímco se bude kopat jáma svévolníku.
Vždyť Hospodin lid svůj neodvrhne, své dědictví neopustí.
Na soudu opět zavládne spravedlnost, půjdou za ní všichni, kteří mají přímé srdce.
Kdo se mne zastane proti zlovolníkům? Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemností?
Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.
Řeknu-li: „Už ujíždí mi noha“, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.
Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením.
Může být tvým spojencem trůn zhouby, který proti právu jen trápení plodí?
Napadají duši spravedlivou, nevinnou krev viní ze svévole.
Ale Hospodin je můj hrad nedobytný, můj Bůh je má útočištná skála.
Obrátí proti nim jejich ničemnosti, umlčí je jejich vlastní zlobou, umlčí je Hospodin, Bůh náš!

Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal. I řekl Abraham služebníku, správci svého domu, který vládl vším, co mu patřilo: „Polož ruku na můj klín. Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím. Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka.“ Služebník mu na to odvětil: „Co když mě ta žena nebude chtít následovat sem, do této země? Mám tvého syna zavést zpátky do země, z níž jsi vyšel?“ Abraham řekl: „Chraň se tam mého syna zavést! Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu; on sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna. Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat, budeš své přísahy zproštěn. Jen tam mého syna nezaváděj!“ I položil služebník ruku na klín svého pána Abrahama a odpřisáhl mu to. Služebník tedy vzal deset velbloudů svého pána a jel. Vybaven všelijakými drahocennostmi svého pána vydal se na cestu do aramského Dvojříčí, do města Náchorova.

Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina!
Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky.
Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina.
Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva.
Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní?
Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi.
Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka
a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja.

Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí. Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. Vdova, která je opravdu osamělá, doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci. Ta, která myslí jen na zábavu, je mrtvá, i když žije. To jim zdůrazňuj; ať se jim nedá nic vytknout. Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle. Mladší ženy nezapisuj mezi vdovy. Neboť jakmile je smyslnost odvrátí od Krista, chtějí se opět vdávat; tak propadají odsouzení, protože porušily slíbenou věrnost. Zároveň si navykají zahálet a chodit po návštěvách. A nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří. Chci tedy, aby se mladší vdovy vdávaly, měly děti, vedly domácnost a nedávaly protivníku příležitost k pomluvám. Některé totiž se již daly na satanovu cestu. Má-li některá věřící žena vdovy v příbuzenstvu, ať jim pomáhá, aby nebyla zatěžována církev, která má pomáhat osamělým vdovám. Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování. Neboť Písmo praví: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí‘, a jinde: ‚Dělník si zaslouží svou mzdu‘.