pondělí 32. týdne v mezidobí A

Přísahal Hospodin při sobě, při Pýše Jákobově: Nikdy nezapomenu na žádný jejich skutek. Nebude se nad tím třást země a truchlit každý její obyvatel? Celá se vzedme jako Nil a zase ustoupí a opadne jako egyptská řeka. V onen den způsobím, je výrok Panovníka Hospodina, že slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne. Vaše slavnosti proměním ve smutek, všechny vaše písně v žalozpěvy. Na všechna bedra vložím žíněnou suknici, na každé hlavě bude lysina. Učiním, že bude v zemi smutek jako nad jednorozeným a její poslední chvíle jako den hořkosti. Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. V onen den budou omdlévat žízní krásné panny i jinoši. Ti, kteří přísahají při samařském provinění a říkají: „Jakože živ je tvůj bůh, Dane, a jakože živa je cesta Beer-šeby“, padnou a již nepovstanou.

Žalm Davidův, když byl v Judské poušti.
Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.
Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu;
tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.
Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu.
Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek,
že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.
Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.
Ti, kdo mi chystají zkázu a o život ukládají, sestoupí v nejhlubší útroby země;
vydáni napospas meči za kořist šakalům padnou.
Král se však bude radovat; Bůh bude chloubou všech, kdo přísahají při něm, a budou zacpána ústa těm, kdo zrádně mluví.

I uzavřel Jozue onoho dne v Šekemu smlouvu s lidem a vydal mu nařízení a právní ustanovení. Tato slova zapsal Jozue do knihy Božího zákona. Pak vzal veliký kámen a postavil jej tam pod posvátným stromem, který stál při Hospodinově svatyni. A všemu lidu Jozue řekl: „Hle, tento kámen bude proti nám jako svědek, neboť slyšel všechna slova, která s námi Hospodin mluvil. Bude proti vám jako svědek, abyste nezapírali svého Boha.“ Potom Jozue lid rozpustil, každého k jeho dědičnému podílu. Po těch událostech Jozue, syn Núnův, služebník Hospodinův, zemřel ve věku sto deseti let. Pohřbili jej na území jeho dědičného podílu v Timnat-serachu v Efrajimském pohoří na sever od hory Gaaše. Izrael sloužil Hospodinu po celou dobu Jozuovu i po celou dobu starších, kteří Jozua přežili a znali celé Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal. - Josefovy kosti, přenesené Izraelci z Egypta, pohřbili v Šekemu na dílu pole, který koupil Jákob od synů Šekemova otce Chamóra za sto kesít. Připadlo do dědictví Josefovým synům. - Také Eleazar, syn Áronův, zemřel a pohřbili jej v Gibeji, v městě jeho syna Pinchasa, které mu bylo dáno v pohoří Efrajimském.

Poučující. Pro Asafa. Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho,
otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.
Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli,
nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.
Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny,
aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům,
aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání,
a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu.
Lukem vyzbrojeni Efrajimci otočili se v den bitvy.
Nedbali na smlouvu Boží, podle jeho zákona žít odepřeli,
zapomněli na jeho skutky, na divy, jež jim dal shlédnout.
On před jejich otci činil divy v zemi egyptské na Sóanském poli.
Moře rozpoltil a převedl je, jako hráz postavil vody.
Ve dne oblakem je vodil, po celou noc září ohně.
Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní,
bystřiny vyvedl ze skalního štítu, nechal plynout vodstva jako řeky.
Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu,
srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle.
A reptali proti Bohu: „Může Bůh prostřít stůl v poušti?
Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?“
Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli,
neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu.
Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes
a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával.
Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.
Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí
a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku,
nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich.
Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví.
Nepřešla je chtivost. Měli ještě pokrm v ústech,
když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil.
Přes to vše hřešili dále, nevěřili jeho divům.
Tu učinil konec jejich dnům, že přešly jako vánek, jejich léta přeťal náhlým děsem.
Kdykoli je hubil, dotazovali se po jeho vůli, za úsvitu hledávali opět Boha,
připomínali si, že Bůh býval jejich skála, že Bůh nejvyšší byl jejich vykupitel.
Ale klamali ho svými ústy, jazykem mu lhali,
v svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě.
Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení,
pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací.
Kolikrát mu v poušti vzdorovali, jakou trýzeň působili mu v tom pustém kraji!
Zas a zase pokoušeli Boha, činili výčitky Svatému Izraele.
Nepřipomínali jeho sílu, den, kdy je vykoupil z moci protivníka,
když činil svá znamení v Egyptě a své zázraky na Sóanském poli.
Ramena řek i bystřiny proměnil v krev, takže se nemohli napít.
Seslal na ně mouchy, aby je sžíraly, žáby, které jim přinesly zkázu.
Co se urodilo, vydal hmyzu, kobylkám plod jejich práce.
Jejich révu zničil krupobitím a smokvoně mrazem.
Jejich dobytek vydal v plen krupobití a ohnivým střelám jejich stáda.
Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy.
Dával průchod svému hněvu, jejich duše neušetřil smrti, vydal moru v plen vše živé.
Všechno prvorozené v Egyptě pobil, prvotiny plodivé síly v Chámových stanech.
Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští,
vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře.
Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal.
Vypudil před nimi pronárody, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny.
Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho,
odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk.
Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti.
Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele:
opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi.
Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka
a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí.
Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly.
Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly.
A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem,
zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou.
Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil,
zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval.
Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.
Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší,
od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl.
A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.

Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí. V Zákoně je psáno: ‚Jinými jazyky a ústy cizozemců budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak mě nebudou poslouchat‘, praví Hospodin. Mluvení jazyky není tedy znamením k víře, nýbrž k nevěře, prorocká řeč však nevede k nevěře, nýbrž k víře. Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení, a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte? Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: „Vskutku je mezi vámi Bůh!“