čtvrtek 29. týdne v mezidobí C

Kéž bych měl na poušti místo, kde mohou pocestní přenocovat. Mám opustit svůj lid a odejít od nich? Neboť jsou to samí cizoložníci, shromáždění věrolomných. „Napínají svůj jazyk jako luk, klamem, a ne pravdou se zmocňují země. Neboť jdou od zla ke zlu a ke mně se neznají, je výrok Hospodinův. Střezte se svého druha, na žádného bratra nespoléhejte, neboť každý bratr je samý úskok a každý druh utrhá, kudy chodí. Kdekdo chce svého druha přelstít a neřekne pravdu. Učí svůj jazyk mluvit jen klam, vyčerpávají se nepravostmi. Bydlíš uprostřed lsti; ve své lsti se mě zdráhají poznat, je výrok Hospodinův.“ Proto praví Hospodin zástupů toto: „Hle, bude je tříbit a budu zkoumat, jak bych měl naložit s dcerou svého lidu. Šíp, který zabíjí, je jejich jazyk, jejich ústa mluví lstivě. S bližním mluví o pokoji, ale ve svém nitru strojí úklady. Což je za to nemám trestat? je výrok Hospodinův. Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta? Běduji a pláči nad horami, nad stepními pastvinami pěji žalozpěv, že byly vypáleny; už jimi nikdo neprochází, ani bečení stád není slyšet. Od nebeského ptactva až po dobytek se všechno vyplašilo a odtáhlo. Z Jeruzaléma učiním hromadu kamení, domov šakalů, a z judských měst zpustošený kraj bez obyvatel.“ Kdo je tak moudrý, aby to pochopil a rozhlašoval, co k němu promluvila Hospodinova ústa? Proč přišla nazmar země, je vypálenou stepí, jíž nikdo neprochází? Hospodin praví: „Poněvadž opustili můj zákon, který jsem jim předložil, neposlouchali mě a jím se neřídili, ale v zarputilosti svého srdce chodili za baaly, jak je tomu naučili jejich otcové,“ proto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele, toto: „Hle, nakrmím tento lid pelyňkem a napojím je otrávenou vodou, rozptýlím je mezi pronárody, které neznali oni ani jejich otcové, a pošlu za nimi meč, dokud s nimi neskoncuji.“ Toto praví Hospodin zástupů: „Pochopte to a zavolejte plačky, ať přijdou! Pošlete pro moudré ženy, ať přijdou!

Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů!
Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!
Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!
Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit.
Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť.
Když Dolinou balzámovníků se ubírají, učiní ji prameništěm, včasný déšť ji halí požehnáním.
Pokračují stále s novou silou, objeví se před svým Bohem na Sijónu.

Slovo Hospodinovo, které se dostalo k Jóelovi, synu Petúelovu. Slyšte to, starší, pozorně naslouchejte, všichni obyvatelé země: Stalo se něco takového za vašich dnů anebo za dnů vašich otců? Vypravujte o tom svým synům a vaši synové svým synům a jejich synové dalšímu pokolení: Co zbylo po housenkách, sežraly kobylky, co zbylo po kobylkách, sežrali brouci, co zbylo po broucích, sežrala jiná havěť. Vystřízlivějte, opilci, a plačte! Kvílejte, všichni pijani vína, že je vám mladé víno odtrženo od úst. Vždyť na mou zemi vytáhl pronárod mocný a nesčíslný; má zuby lví, tesáky jako lvice. Zpustošil mou vinnou révu, polámal můj fíkovník, kůru z něho sloupal a pohodil, způsobil, že vinné výhonky zežloutly. Kvílej, jako panna oděná žíněnou suknicí kvílí pro ženicha svého mládí. Obětní dary a úlitby jsou odtrženy od Hospodinova domu; truchlí kněží, sluhové Hospodinovi. Pole je popleněno, truchlí role; je popleněno obilí, vyschl mošt, došel čerstvý olej. Oráči se hanbí, vinaři kvílejí pro pšenici a ječmen; sklizeň na poli přišla nazmar. Vinná réva uschla, zvadl fíkovník, granátový strom i datlovník a jabloň, všechno polní stromoví je suché. Lidským synům vyschl zdroj veselí. Kněží, opásejte se k naříkání, kvílejte, sluhové oltáře, vejděte, nocujte v žíněných suknicích, sluhové mého Boha, neboť dům vašeho Boha je zbaven obětních darů a úliteb. Uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění, shromážděte starší, všechny obyvatele země, do domu Hospodina, svého Boha, a úpěte k Hospodinu. Běda, ten den! Blízko je den Hospodinův! Přivalí se jako zhouba od Všemohoucího. Což nám není přímo před očima odtržen pokrm, od domu našeho Boha radost a jásot? Zrno zaschlo pod hroudami, sklady jsou zpustošené, sýpky rozbořené, obilí uschlo. Jak těžce oddychuje dobytek! Stáda skotu se plaší, nemají pastvu; stáda bravu se plouží. K tobě, Hospodine, volám. Stepní pastviny pozřel oheň, všechno polní stromoví sežehl plamen. Dobytek na poli po tobě prahne, v potocích vyschla voda, stepní pastviny pozřel oheň.

Pro předního zpěváka, žalm. Davidův, píseň.
Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby.
K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo.
Přemohly mě nepravosti, našich nevěrností jenom ty nás zprostíš.
Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.
Ve své spravedlnosti nám odpovídáš činy budícími bázeň, Bože, naše spáso, naděje všech končin země i zámořských dálek,
jenž jsi upevnil svou mocí hory, opásán bohatýrskou silou,
jenž konejšíš hukot moří, hukot jejich vlnobití i vřavu národů.
Z tvých znamení jímá bázeň obyvatele všech končin, tam, kde jitro nastává i kde se snáší večer, všechno naplňuješ plesem.
Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči:
zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší.
Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost,
kane na pastviny v stepi, a pahorky jásotem se opásaly.
Louky se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí hlaholem a zpěvem.

Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. Patří k nim ti, kdo vnikají do rodin, aby nalákali lehkověrné ženy plné hříchů, ovládané rozličnými touhami, které by se pořád chtěly učit, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy. Jako Jannés a Jambrés odporovali Mojžíšovi, tak i ti falešní učitelé odporují pravdě. Jsou to lidé se zvrácenou myslí, kteří ve víře selhali. Ale s jejich úspěchy už je konec. Jejich zaslepenost bude všem stejně zjevná jako oněch dvou.