středa 29. týdne v mezidobí C

Když Abígajil přišla k Nábalovi, měl právě ve svém domě hody jako nějaký král. Byl dobře naladěn, opilý až přespříliš. Proto mu až do jitřního úsvitu neoznámila ani to nejmenší. Ráno, když Nábal vystřízlivěl, oznámila mu jeho žena, co se událo. Tu ho ranila mrtvice a ztuhl jako kámen. Asi po deseti dnech Hospodin Nábala tvrdě zasáhl, takže zemřel. Když David uslyšel, že Nábal zemřel, řekl: „Požehnán buď Hospodin, že rozhodl spor proti Nábalovi, jenž mě pohaněl, a že překazil svému služebníku zlý čin a že zlobu Nábalovu obrátil Hospodin na jeho hlavu.“ David pak Abígajile poslal vzkaz, že si ji chce vzít za ženu. Davidovi služebníci přišli k Abígajile na Karmel a promluvili k ní: „Posílá nás k tobě David. Chce si tě vzít za ženu.“ Hned se poklonila tváří až k zemi a řekla: „Hle, tvoje otrokyně bude služkou, která umývá nohy služebníkům svého pána.“ Abígajil se rychle vypravila; jela na oslu a doprovázelo ji pět jejích dívek. Následovala Davidovy posly a stala se jeho ženou.

Pro předního zpěváka, jako „Nevyhlazuj!“ Davidův, pamětní zápis, když uprchl před Saulem do jeskyně.
Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí.
Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mě dokončí zápas.
Sešle pomoc z nebe, zachrání mě, potupí toho, kdo po mně šlape. Bůh sešle své milosrdenství a věrnost.
Mezi lvy být musím, s těmi uléhám, kdo srší ohněm, s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč.
Povznes se až nad nebesa, Bože, ať nad celou zemí vzejde tvoje sláva!
Nastražili síť mým krokům, člověk mě chtěl zlomit; vykopali na mě jámu, spadli do ní sami.
Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy.
Probuď se, má slávo! Probuď se už, citaro a harfo, ať jitřenku vzbudím.
Panovníku, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu, mezi národy ti budu zpívat žalmy;
vždyť tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost.
Povznes se až nad nebesa, Bože, a nad celou zemí ať je tvoje sláva!

Slovo, které promluvil Hospodin o Babylónu, o zemi kaldejské, skrze proroka Jeremjáše: „Oznamte to mezi pronárody a rozhlaste, zvedněte korouhev, rozhlašujte, nic neskrývejte, řekněte: ‚Babylón je dobyt, Bél je zostuzen, Marduk se děsí.‘ Jeho modlářské stvůry jsou zostuzeny, děsí se jeho hnusné modly!“ Přitáhne na něj pronárod ze severu, ten jeho zemi zpustoší, nikdo v ní nebude bydlet, ani člověk ani dobytek, všichni odejdou jako psanci. „V oněch dnech a v onen čas, je výrok Hospodinův, přijdou Izraelci spolu s Judejci, budou přicházet s pláčem a hledat Hospodina, svého Boha. Budou se ptát na cestu na Sijón, tam se obrátí a řeknou: ‚Pojďte!‘ A přidruží se k Hospodinu smlouvou věčnou, která nebude zapomenuta. Můj lid je bloudícím stádem. Jeho pastýři jej nechali bloudit, obraceli jej k horám; chodil od hory k pahorku, na místo, kde odpočíval, zapomněl. Kdokoli jej našli, požírali jej. Jejich protivníci říkali: ‚Nebudeme vinni, protože hřešili proti Hospodinu, proti nivě spravedlnosti a naději svých otců, Hospodinu.‘“ Izrael je zaplašená ovce, zahnali jej lvi. Nejdřív jej požíral král asyrský a teď nakonec jeho kosti hryže Nebúkadnesar, král babylónský.“ Proto Hospodin zástupů, Bůh Izraele, praví toto: „Hle, potrestám babylónského krále a jeho zemi, jako jsem potrestal krále asyrského. A přivedu Izraele zpět na jeho nivu a bude se pást na Karmelu i v Bášanu a sytit se v Efrajimském pohoří a v Gileádu. V oněch dnech a v onen čas, je výrok Hospodinův, budou hledat Izraelovu nepravost, ale žádná nebude, a Judův hřích, ale nebude nalezen, neboť odpustím těm, které zanechám.“

Poutní píseň. Jak často mě už od mládí sužovali - Izrael ať řekne -,
jak často mě už od mládí sužovali, ale nepřemohli.
Po zádech mi orali oráči, vyorali dlouhé brázdy.
Hospodin je spravedlivý, postraňky těch svévolníků přeťal.
S hanbou zpět ať táhnou všichni, kteří nenávidí Sijón!
Ať jsou jak tráva na střechách, ta uschne dřív, než je vytrhána.
Jí si ten, kdo žne, dlaň nenaplní, ani náruč ten, jenž sbírá snopy.
Neřeknou jim ti, kdo půjdou kolem: „Požehnání Hospodinovo buď s vámi! Žehnáme vám v Hospodinově jménu.“

Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli. Řekl jim: „Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“