sobota 28. týdne v mezidobí B

Ve své zlobě cítila ses bezpečná a řeklas: „Nikdo mě nevidí.“ Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. Říkala sis v srdci: „Jsem jenom já a nikdo víc už není.“ Dolehne na tebe zlo a nebudeš je umět odčarovat, postihne tě neštěstí a zažehnat je nedokážeš. Dolehne na tebe náhlý zmar, ani si to nestačíš uvědomit. Postav se tu se svým zaklínámím, se spoustou svých kouzel, jimiž se od mládí zaměstnáváš! Snad budeš mít úspěch, snad naženeš strachu. Zmalátnělas přes svá velká rozhodnutí. Jen ať se postaví a zachrání tě ti, kdo pozorují nebesa, kdo zírají na hvězdy, kdo při novoluní uvádějí ve známost, co by tě mohlo potkat. Hle, jsou jako sláma, spálí je oheň. Ti nevysvobodí z moci plamene ani vlastní život. Nezbude ani žhavé uhlí pro ohřátí ani oheň, u něhož by bylo možno sedět. Tak dopadnou ti, jimiž se zaměstnáváš, s nimiž obchoduješ už od svého mládí. Každý z nich na svých cestách zbloudí, nespatří tě nikdo.

Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov,
nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.
On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.
Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil;
po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.
Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno.
Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou,
dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu, jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají? Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí? Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu, jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek? Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče, na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni. Bude ti chtít jednorožeč sloužit či nocovat u tvého krmelce? Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet? Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce? Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat? Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa; svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu, zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř zdupat. Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná. Bůh totiž odepřel dát jí moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti. Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem. Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou? Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach, v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům, vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací. Toulec nad ním chřestí, blýská se kopí a oštěp, s burácením se řítí po zemi, až se chvěje, nedá na nic než na zvuk polnice, zařehtá, kdykoli polnice zazní, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk. Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu? Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo? Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu, nepřístupném místě. Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči. Jeho mláďata střebají krev, a kde jsou skolení, tam je i on.“

Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností.
Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu.
Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru.
Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy.
Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy.
Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody;
pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem.
Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil.
Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi.
Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů.
Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou! Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.

Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“