středa 28. týdne v mezidobí B

Avšak na hoře Sijónu budou ti, kteří vyvázli, a bude svatá, a Jákobův dům obsadí ty, kdo jej obsadili. I bude dům Jákobův ohněm a dům Josefův plamenem, zatímco dům Ezauův bude strništěm; oba se proti němu rozpálí a pozřou jej, nikdo z Ezauova domu nepřežije. Tak promluvil Hospodin. Lid Negebu obsadí Ezauovu horu a lid Přímořské nížiny Pelištejce, obsadí též pole Efrajimovo a pole Samařské a Benjamín obsadí Gileád. Přesídlenci, to vojsko synů Izraele, obsadí, co je kenaanské, až do Sarepty a přesídlenci z Jeruzaléma, kteří jsou v Sefaradu, obsadí negebská města. Vítězové pak vystoupí na horu Sijón, aby soudili Ezauovu horu. A nastane království Hospodinovo.

Davidův. Dopomoz mi, Hospodine, k právu. Žil jsem bezúhonně, neochvějně doufal v Hospodina.
Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce, protřib moje ledví a mé srdce!
Tvoje milosrdenství mám před očima, řídím se tvou pravdou.
Nesedávám s šalebníky, nescházím se s potměšilci.
Schůzky zlovolníků nenávidím, mezi svévolníky nezasednu.
Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine,
aby bylo slyšet mé hlasité díkůvzdání, abych vyprávěl o všech tvých divech.
Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.
Nesmeť spolu s hříšníky mou duši a můj život s těmi, kdo krev prolévají,
kterým na rukou lpí mrzkost, jejichž pravice je plná úplatků.
Já přec žiji bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!
Moje noha stojí na rovině, v shromážděních budu dobrořečit Hospodinu.

Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý. Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh. Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem nepřátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka. Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on. Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem. Na to tedy navázal Elíhů, syn Berakeela Búzského, slovy: „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím. Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují. Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými. Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu. Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím. Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete. Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči. Neříkejte: ‚My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.‘ Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. - Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla. Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají. Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím. Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru. Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají. Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím. Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit; nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.

Pro předního zpěváka, pro Jedútúna. Žalm Davidův.
Řekl jsem si: Budu dbát na svoje cesty, abych se jazykem neprohřešil. Budu držet na uzdě svá ústa, dokud budu před sebou mít svévolníka.
Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý, ale nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila.
Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň. Promluvil jsem svým jazykem takto:
Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu.
Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk. Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně.
Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne.
A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě.
Vysvoboď mě ode všech mých nevěrností, nedopouštěj, aby bloud mě tupil!
Již jsem němý, neotevřu ústa, vždyť je to tvé dílo.
Odejmi už ode mne svou ránu, hynu pod tvou pádnou rukou!
Když někoho za nepravost napomínáš tresty, rozkládáš jak mol to, po čem dychtil. Člověk je jen vánek.
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu, když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý. Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji.
Odvrať ode mne svůj pohled, abych okřál, dřív než odejdu a nebudu již.

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“