úterý 28. týdne v mezidobí B

Pro násilí na tvém bratru Jákobovi přikryje tě hanba, budeš vyhlazen navěky. V ten den ses postavil proti němu, v den, kdy cizáci jímali jeho vojsko. Když vcházeli do jeho bran cizinci a losovali o Jeruzalém, i tys byl jako jeden z nich. Jen se nepas pohledem na den svého bratra v den jeho neštěstí, neraduj se nad judskými syny v den jejich záhuby, nepošklebuj se jim v den soužení! Nevcházej do brány mého lidu v den jeho běd; právě ty se nepas pohledem na zlo, jež ho stihlo v den jeho běd; ať tvé ruce nesahají po jeho majetku v den jeho běd! A nestůj nad průrvou, abys pobíjel ty, kdo vyvázli, nevydávej ty, kdo přežili, v den soužení! Blízko je den Hospodinův proti všem národům. Co jsi učinil ty, to bude učiněno tobě, vrátí se ti to na hlavu, jak zasluhuješ. Jak jste se napili na mé svaté hoře vy, tak budou ustavičně pít všechny pronárody; budou pít, až se budou zalykat, a zmizí, jako by nikdy nebývaly.

Davidův. Dopomoz mi, Hospodine, k právu. Žil jsem bezúhonně, neochvějně doufal v Hospodina.
Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce, protřib moje ledví a mé srdce!
Tvoje milosrdenství mám před očima, řídím se tvou pravdou.
Nesedávám s šalebníky, nescházím se s potměšilci.
Schůzky zlovolníků nenávidím, mezi svévolníky nezasednu.
Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine,
aby bylo slyšet mé hlasité díkůvzdání, abych vyprávěl o všech tvých divech.
Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.
Nesmeť spolu s hříšníky mou duši a můj život s těmi, kdo krev prolévají,
kterým na rukou lpí mrzkost, jejichž pravice je plná úplatků.
Já přec žiji bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!
Moje noha stojí na rovině, v shromážděních budu dobrořečit Hospodinu.

Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti? Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde. Propastná tůň praví: ‚Ve mně není‘,moře říká: ‚Já ji nemám‘. Nelze ji získat za lístkové zlato, její hodnota se nevyváží stříbrem, nemůže být zaplacena ofírským zlatem, vzácným karneolem či safírem. Nedá se srovnat se zlatem či se sklem ani směnit za věci z ryzího zlata, natož za korál a křišťál; moudrost má větší cenu než perly. Nedá se srovnat s kúšským topasem, nedá se zaplatit nejčistším zlatem. Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti? Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem. Říše zkázy a smrt říkají: ‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.‘ Jenom Bůh rozumí její cestě, on zná také její místo, neboť on dohlédne až do končin země, vidí vše, co je pod nebem. Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil, když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu, hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal a řekl člověku: ‚Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘ Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru.

Pro předního zpěváka, pro Jedútúna. Žalm Davidův.
Řekl jsem si: Budu dbát na svoje cesty, abych se jazykem neprohřešil. Budu držet na uzdě svá ústa, dokud budu před sebou mít svévolníka.
Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý, ale nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila.
Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň. Promluvil jsem svým jazykem takto:
Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu.
Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk. Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně.
Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne.
A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě.
Vysvoboď mě ode všech mých nevěrností, nedopouštěj, aby bloud mě tupil!
Již jsem němý, neotevřu ústa, vždyť je to tvé dílo.
Odejmi už ode mne svou ránu, hynu pod tvou pádnou rukou!
Když někoho za nepravost napomínáš tresty, rozkládáš jak mol to, po čem dychtil. Člověk je jen vánek.
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu, když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý. Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji.
Odvrať ode mne svůj pohled, abych okřál, dřív než odejdu a nebudu již.

A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny. Potom jsem viděl, jak sedmi andělům, stojícím před Bohem, bylo dáno sedm polnic. Jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem. A vystoupil dým kadidla spolu s modlitbami posvěcených z ruky anděla před Boží tvář. Tu vzal anděl kadidelnici, nahrnul do ní oheň z oltáře a vrhl ji dolů na zem; a nastalo burácení, hřímání, blesky a zemětřesení.