pondělí 28. týdne v mezidobí B

Vidění Abdiášovo. Toto praví Panovník Hospodin o Edómu. Slyšeli jsme zprávu od Hospodina, že mezi pronárody byl poslán vyslanec: „Vzhůru, povstaňme k boji proti němu!“ Hle, mezi pronárody tě činím maličkým, budeš ve velkém opovržení. Opovážlivost tvého srdce tě zavedla. Bydlíš v skalních rozsedlinách, sídlíš vysoko, v srdci si říkáš: „Kdo by mě strhl k zemi?“ I když sis založil hnízdo vysoko jak orel a položil je mezi hvězdy, strhnu tě odtud, je výrok Hospodinův. Až tě přepadnou zloději, škůdcové noční, jak zajdeš! Což nenakradou tolik, aby měli dost? Až na tebe přijdou sběrači hroznů, nenechají ani paběrky. Tak bude Ezau propátrán, jeho úkryty proslíděny. Poženou tě až na hranice, podvedou tě všichni, s nimiž máš smlouvu, zmocní se tě ti, s nimiž v pokoji žiješ, ti, kteří jedí tvůj chléb, zákeřně ti zasadí ránu. On však rozum nemá. Zdali v onen den, je výrok Hospodinův, nevyhubím z Edómu mudrce a rozumnost z Ezauovy hory? Témane, tvoji bohatýři se zděsí, neboť na Ezauově hoře budou všichni vyhlazeni, protože vraždili.

Davidův. Dopomoz mi, Hospodine, k právu. Žil jsem bezúhonně, neochvějně doufal v Hospodina.
Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce, protřib moje ledví a mé srdce!
Tvoje milosrdenství mám před očima, řídím se tvou pravdou.
Nesedávám s šalebníky, nescházím se s potměšilci.
Schůzky zlovolníků nenávidím, mezi svévolníky nezasednu.
Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine,
aby bylo slyšet mé hlasité díkůvzdání, abych vyprávěl o všech tvých divech.
Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.
Nesmeť spolu s hříšníky mou duši a můj život s těmi, kdo krev prolévají,
kterým na rukou lpí mrzkost, jejichž pravice je plná úplatků.
Já přec žiji bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!
Moje noha stojí na rovině, v shromážděních budu dobrořečit Hospodinu.

Jób na to odpověděl: „Jak pomůžeš tomu, komu chybí síla? Jak zachráníš vysílené rámě? Jak poradíš tam, kde chybí moudrost? Jak seznámíš s tím, co skýtá hojnou pomoc? Komu povídáš ta slova? Čí to dech vychází z tebe? Stíny zemřelých se úzkostně chvějí, i vody dole a co v nich přebývá. Podsvětí je před ním obnaženo, říše zkázy nepřikryta. On roztáhl sever nad pustotou, nad nicotou zavěsil zemi, vody zabaluje do oblaků, mračno pod nimi se neprotrhne; svůj trůn zahaluje, rozprostírá nad ním oblak. Na vodní hladině vykroužil obzor, kde končí světlo i tma. Sloupy nebes se chvějí a trnou, když okřikne vody; svou mocí vzdouvá moře, svou rozumností Netvora zdolal. Jeho duch dal nebesům velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada. Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?“

Pro předního zpěváka, pro Jedútúna. Žalm Davidův.
Řekl jsem si: Budu dbát na svoje cesty, abych se jazykem neprohřešil. Budu držet na uzdě svá ústa, dokud budu před sebou mít svévolníka.
Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý, ale nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila.
Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň. Promluvil jsem svým jazykem takto:
Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu.
Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk. Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně.
Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne.
A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě.
Vysvoboď mě ode všech mých nevěrností, nedopouštěj, aby bloud mě tupil!
Již jsem němý, neotevřu ústa, vždyť je to tvé dílo.
Odejmi už ode mne svou ránu, hynu pod tvou pádnou rukou!
Když někoho za nepravost napomínáš tresty, rozkládáš jak mol to, po čem dychtil. Člověk je jen vánek.
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu, když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý. Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji.
Odvrať ode mne svůj pohled, abych okřál, dřív než odejdu a nebudu již.

Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, klaněli se Bohu a volali: „Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“ Jeden z těch starců na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“ Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.“