sobota 27. týdne v mezidobí B

Slyšte to a dejte výstrahu Jákobovu domu, je výrok Panovníka Hospodina, Boha zástupů: V den, kdy budu trestat Izraele za jeho nevěrnosti, ztrestám i oltáře bételské; rohy oltáře budou odseknuty, padnou k zemi. Domem zimním udeřím o dům letní, zaniknou domy ze slonoviny, smeteno bude mnoho domů, je výrok Hospodinův. Slyšte toto slovo, bášanské krávy, které jste na Samařské hoře, které utiskujete nuzné a křivdíte ubožákům. Říkáte jejich Panovníkovi: „Dávej, ať hodujeme!“ Panovník Hospodin se zapřísáhl při své svatosti: Hle, přijdou na vás dny, kdy vás vytáhnou na hácích a vaše potomky na rybářských udicích. Vyjdete trhlinami, každá tou, před níž právě bude, a budete vrženy až k Harmónu, je výrok Hospodinův. Choďte si do Bét-elu oddávat se nevěrnosti, jen se dopouštějte ještě více nevěrnosti v Gilgálu, přinášejte své oběti z jitra, své desátky třetího dne. Spalujte v děkovnou oběť kvašené chleby, hlučně ohlašujte oběti dobrovolné, vždyť to tak máte rádi, synové izraelští, je výrok Panovníka Hospodina.

Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.
Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat? Měj se svými služebníky soucit,
nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny dny se budeme radovat a plesat.
Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo.
Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech!
Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!

Na to navázal Sófar Naamatský slovy: „Jak tak o tom přemítám, musím odporovat, proto abych si pospíšil. Důtku, jež mě uráží, vyslechnout musím, ale můj rozumný duch mi velí odpovědět. Což nevíš, že je to tak odjakživa, od chvíle, co byl člověk postaven na zemi, že plesání svévolníků trvá krátce a radost rouhačů jen okamžik? I když ve své povznesenosti se vypíná až k nebi a jeho hlava se dotýká oblaků, navždy zanikne tak jako jeho výkal, a kdo jej vídali, řeknou: ‚Kde je?‘ Odlétne jak sen a nenajdou ho, bude zaplašen jako vidění noční. Oko, jež ho spatřovalo, už ho nezahlédne, nikdo ho na jeho místě neuvidí. Jeho synové se budou chtít zalíbit nuzným, vlastníma rukama vrátí, co svou silou získal. I když jeho kosti jsou plny mladistvé svěžesti, i ta s ním ulehne do prachu. Ať si mu zloba připadá v ústech sladká a přechovává ji pod jazykem, kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře, jeho pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem. Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej, Bůh mu jej vyžene z břicha. Bude sát zmijí jed, hadí jazyk ho zabije. Nebude se dívat na tekoucí vody, na řeky, potoky medu a mléka. Výtěžek vrátí, nezhltne jej, nad ziskem z obchodu nebude jásat. Odstrkoval a opouštěl nuzné, uchvátil dům, ač jej nestavěl. V nitru však nepoznal klidu, to, po čem dychtil, ho nezachrání. Před jeho žravostí nic neobstálo, proto jeho blahobyt nebude trvalý. Při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko, dopadnou na něho ruce všech bědných. Jen ať si plní své břicho, Bůh na něho sešle svůj planoucí hněv, jeho útroby zasáhne sprškou šípů. Bude prchat před železnou zbrojí a postřelí ho bronzový luk. Střela pronikne mu zády, blesk jeho žlučí; zajde obklopen přízraky. Všechna temnota je pro něj uchována, pohltí ho oheň, který nerozdmýchal člověk, zle dopadne v jeho stanu i ten, kdo vyvázl. Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu. Víno z jeho domu se nepřestěhuje jinam, rozplyne se v den Božího hněvu. To je úděl svévolného člověka, určený Bohem, Bohem mu přiřčené dědictví.

Pro předního zpěváka. Podle „Laně za ranních červánků„. Žalm Davidův.
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.
Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.
Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele.
Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout.
Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni.
Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.
Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou:
„Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“
Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou.
Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh.
Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám!
Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili.
Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist.
Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru.

Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli: „Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!“ On jim odpověděl: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? Vždyť Bůh řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar‘, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: ‚Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.‘“