pátek 27. týdne v mezidobí B

Tato slova mluvil Hospodin k celému vašemu shromáždění na hoře zprostředku ohně, oblaku a mrákoty mocným hlasem a víc nepřipojil. Napsal je na dvě kamenné desky a dal je mně. Jakmile jste uslyšeli hlas zprostředku tmy, zatímco hora planula ohněm, přistoupili jste ke mně, všichni představitelé vašich kmenů a vaši starší, a řekli jste: „Hle, Hospodin, náš Bůh, nám ukázal svou slávu a velikost. Slyšeli jsme jeho hlas zprostředku ohně a viděli jsme dnešního dne, že Bůh mluví s člověkem a ten může zůstat naživu. Ale proč bychom teď měli zemřít? Vždyť nás tento veliký oheň pozře. Uslyšíme-li ještě dál hlas Hospodina, svého Boha, zemřeme. Kdo ze všeho tvorstva by mohl slyšet hlas živého Boha, mluvícího zprostředku ohně, jako slyšíme my, a zůstat naživu? Přistup k němu ty a vyslechni všechno, co Hospodin, náš Bůh, řekne. Ty nám pak vypovíš všechno, co k tobě promluví Hospodin, náš Bůh, a my to vyposlechneme a učiníme.“ Hospodin vyslechl vaše slova, když jste mluvili ke mně, a řekl mi: „Vyslechl jsem slova tohoto lidu, jak mluvili k tobě. Dobře to všechno pověděli. Kéž mají stále takové srdce, aby se mě báli po všechny dny a dbali na všechny mé příkazy, aby se jim i jejich synům vždycky vedlo dobře. Jdi, řekni jim: ‚Vraťte se do svých stanů.‘ Ty však zde u mne stůj a já ti sdělím všechna přikázání, nařízení a práva, kterým je budeš učit, aby je dodržovali v zemi, kterou jim dávám do vlastnictví.“ Bedlivě dodržujte, co vám přikázal Hospodin, váš Bůh, neuchylujte se napravo ani nalevo. Musíte se ve všem držet cesty, kterou vám Hospodin, váš Bůh, přikázal jít, a tak zůstanete naživu, dobře se vám povede a budete dlouho živi v zemi, kterou máte obsadit.

Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.
Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat? Měj se svými služebníky soucit,
nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny dny se budeme radovat a plesat.
Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo.
Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech!
Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!

Na to navázal Bildad Šúchský slovy: „Jak dlouho ještě povedete tyhle řeči? Rozvažte to a pak budem mluvit. Proč jsme ceněni jak dobytek, jsme snad nečistí ve vašich očích? Ty, který sám sebe v hněvu rozsápáváš, kvůli tobě má být opuštěna země, má se skála přemístit ze svého místa? Avšak světlo svévolníka zhasne, plamen jeho ohně nezazáří, světlo v jeho stanu ztemní, zhasne nad ním jeho kahan. Těsno bude jeho rázným krokům, vlastní plány přivedou ho k pádu, nohama se zaplete do sítě, prochází se po pletivu nad pastí, za patu se chytí do osidla, zadrhne se kolem něho smyčka. Na zemi je ukryt na něj provaz, nástraha na něho na pěšině. Ze všech stran ho přepadají hrůzy, ženou se mu v patách. Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád! Ať po kusech sžírá jeho kůži, ať mu Kníže smrti pozře údy. Vytržen z bezpečí svého stanu musí kráčet v náruč Krále hrůzy. V jeho stanu se zabydlí, co mu nepatřilo, po jeho příbytku bude roztroušena síra. Zdola mu uschnou kořeny a svrchu mu uvadnou větve. Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno. Vyženou ho ze světla do temnot, zapudí ho pryč ze světa. Nezůstane mu nástupce a následník v jeho lidu, z místa, kde pobývá, nikdo nevyvázne. Nad jeho dnem strnou děsem na západě, na východě se jich zmocní hrůza. Tak to dopadne s příbytky bídáků, s místem, kde neznali Boha.“

Pro předního zpěváka. Podle „Laně za ranních červánků„. Žalm Davidův.
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.
Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.
Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele.
Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout.
Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni.
Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.
Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou:
„Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“
Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou.
Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh.
Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám!
Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili.
Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist.
Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru.

Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí. I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali. Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: ‚Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!‘ To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět. O sedmém dni je přece v Písmu řečeno: ‚I odpočinul Bůh sedmého dne od všeho svého díla.‘ Zde však čteme: ‚Do mého odpočinutí nevejdou.‘ Trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli, a ti, kterým ta zvěst byla nejprve ohlášena, pro neposlušnost nevešli, určuje Bůh jiné ‚dnes‘. V Davidových žalmech, tedy po dlouhé době, jak už bylo pověděno, říká: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!‘ Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou. Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti.