středa 27. týdne v mezidobí C

Běda tomu, kdo staví město na prolité krvi a zabezpečuje tvrz bezprávím. Hle, což to není od Hospodina zástupů, když „lidé se namáhají, a pozře to oheň, národy se lopotí pro nic za nic“? Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře. Běda tomu, kdo napájí svého bližního, tobě, který přiměšuješ jed svého hněvu a opíjíš ho a na jeho nahotu se díváš. Dosyta se najíš pohany, ne slávy. I ty budeš pít a ukáže se tvá neobřezanost. I na tebe dojde číše z pravice Hospodinovy a zlořečení na tvou slávu. Násilí na Libanónu se obrátí proti tobě, pobíjení zvířat ti nažene děsu za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi, na městu i všech jeho obyvatelích. Co prospěje tesaná modla, již vytesal její tvůrce, modla litá, učitel lži? Ať si v ni doufá její tvůrce, zhotovuje pouze němé bůžky. Běda tomu, kdo říká dřevu: „Procitni“, kdo říká němému kameni: „Vzbuď se.“ Něco takového má být učitelem? I když je to potaženo zlatem a stříbrem, nemá to žádného ducha.- Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!

Žalm Davidův, když prchal před svým synem Abšalómem.
Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží, mnoho je těch, kdo proti mně povstávají!
Mnoho je těch, kteří o mně prohlašují: „Ten u Boha spásu nenalezne.“
Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi pozvedáš hlavu.
Pozvedám hlas k Hospodinu, a on ze své svaté hory mi už odpovídá.
Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá.
Nebojím se davu desetitisíců, kteří kolem proti mně se kladou.
Povstaň, Hospodine, zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, svévolníkům zvyrážíš zuby.
V Hospodinu je spása. S tvým lidem je tvoje požehnání!

Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo, popatř a pohleď na naši potupu! Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům. Stali jsme se sirotky, nemáme otce, naše matky jsou jako vdovy. Vlastní vodu pijeme za stříbro, své dřevo musíme platit. Jsme pronásledováni, visí nám na šíji, vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu. Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, abychom se nasytili chlebem. Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti. Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne. S nasazením života přinášíme chléb, ohrožováni mečem z pouště. Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu. Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny. Jejich rukou jsou věšeni velmožové, tváře starců nejsou ctěny. Junáci nosí mlýnek, mladíci klopýtají pod dřívím. Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky. Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec. Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili. Nad tím zemdlelo naše srdce, nad oním se nám zatmělo v očích, nad horou Sijónem, že je tak zpustošená; honí se po ní šakalové. Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně, tvůj trůn přetrvá všechna pokolení. Proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů? Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých. Nebo jsi nás úplně zavrhl? Rozlítil ses na nás převelice.

U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón.
Své citary jsme v té zemi zavěsili na topoly,
když nás ti, kdo nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám: „Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!“
Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi?
Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene.
Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost.
Připomeň synům Edómu, Hospodine, den Jeruzaléma, jak volali: „Bořte! Bořte do základů!“
Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.
Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.

Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal hlad. Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic, než listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ Učedníci to slyšeli. Ráno, když šli kolem, uviděl ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“ Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni do moře‘ - a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít.