pátek 26. týdne v mezidobí B

V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi, v níž jsi pobýval jako host.“ Abraham tedy řekl: „Jsem hotov přísahat.“ Ale domlouval abímelekovi kvůli studni s vodou, kterou abímelekovi služebníci uchvátili. Abímelek na to odvětil: „Nevím, kdo to udělal. Tys mi to neoznámil a já jsem o tom dodnes neslyšel.“ I vzal Abraham brav a skot a dal abímelekovi. Pak spolu uzavřeli smlouvu. Sedm ovcí ze stáda postavil Abraham zvlášť. Tu se abímelek Abrahama otázal: „Co s těmi sedmi ovcemi, které jsi postavil zvlášť?“ A on řekl: „Sedm ovcí si ode mne vezmi na svědectví, že jsem tuto studni vykopal já.“ Proto se to místo nazývá Beer-šeba (to je Studně přísahy), že tam oba přísahali. Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní.

Pro předního zpěváka podle gatského způsobu. Žalm Davidův.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.
Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.
Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš:
všechen brav a skot a také polní zvířata
a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Na to navázal Elífaz Témanský slovy: „Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv? Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval. Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou. Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život? Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby? Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí. Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s nimi konec. Lev řve, kňučí mladý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy. Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou. Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. Stanul - ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas: ‚Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?‘ Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech, tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadnějši než mola. Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou. Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti.

Davidův. Dopomoz mi, Hospodine, k právu. Žil jsem bezúhonně, neochvějně doufal v Hospodina.
Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce, protřib moje ledví a mé srdce!
Tvoje milosrdenství mám před očima, řídím se tvou pravdou.
Nesedávám s šalebníky, nescházím se s potměšilci.
Schůzky zlovolníků nenávidím, mezi svévolníky nezasednu.
Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine,
aby bylo slyšet mé hlasité díkůvzdání, abych vyprávěl o všech tvých divech.
Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.
Nesmeť spolu s hříšníky mou duši a můj život s těmi, kdo krev prolévají,
kterým na rukou lpí mrzkost, jejichž pravice je plná úplatků.
Já přec žiji bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!
Moje noha stojí na rovině, v shromážděních budu dobrořečit Hospodinu.

Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.