čtvrtek 26. týdne v mezidobí B

Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ Proto se k ní abímelek nepřiblížil a řekl: „Panovníku, což vybiješ pronárod, i když je spravedlivý? Což mi on sám neřekl: ‚To je má sestra‘ ? Ano, i ona řekla: ‚To je můj bratr‘. Učinil jsem to v bezúhonnosti srdce a s čistýma rukama.“ A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ Za časného jitra svolal abímelek všechny své služebníky a všechno jim vypověděl; a ty muže pojala velká bázeň. Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ Dále se abímelek Abrahama otázal: „Co tě k tomu mělo, že jsi udělal takovou věc?“ Abraham odvětil: „Řekl jsem si, že na tomto místě určitě není bázeň Boží a že mě kvůli mé ženě zabijí. Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou. Když mě bohové po odchodu z otcova domu nechali bloudit, řekl jsem jí: ‚Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr‘.“ Abímelek tedy vzal brav a skot, otroky a služebnice a dal je Abrahamovi a navrátil mu jeho ženu Sáru. Abímelek také řekl: „Hle, má země je před tebou; usaď se, kde uznáš za dobré.“ Sáře pak řekl: „Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra; to bude pro tebe na zadostiučinění v očích všech, kteří jsou s tebou. Tím vším budeš obhájena.“ I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno.

Pro předního zpěváka podle gatského způsobu. Žalm Davidův.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.
Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.
Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš:
všechen brav a skot a také polní zvířata
a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná. Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. Jób mluvil takto: „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem. Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, nebo jako zahrabaný potrat - nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána. Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, kdo toužebně čekají na smrt - a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí - a přišla bouře.“

Davidův. Dopomoz mi, Hospodine, k právu. Žil jsem bezúhonně, neochvějně doufal v Hospodina.
Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce, protřib moje ledví a mé srdce!
Tvoje milosrdenství mám před očima, řídím se tvou pravdou.
Nesedávám s šalebníky, nescházím se s potměšilci.
Schůzky zlovolníků nenávidím, mezi svévolníky nezasednu.
Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine,
aby bylo slyšet mé hlasité díkůvzdání, abych vyprávěl o všech tvých divech.
Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.
Nesmeť spolu s hříšníky mou duši a můj život s těmi, kdo krev prolévají,
kterým na rukou lpí mrzkost, jejichž pravice je plná úplatků.
Já přec žiji bezúhonně, vykup mě, smiluj se nade mnou!
Moje noha stojí na rovině, v shromážděních budu dobrořečit Hospodinu.

Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.