sobota 25. týdne v mezidobí C

Boháč se zdá sám sobě moudrý, ale nuzný, který má rozum, ho prohlédne. Když jásají spravedliví, je to nádherné, ale když se pozdvihují svévolníci, člověk se ukrývá. Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování. Blaze člověku, který se stále bojí Boha, ale kdo zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí. Řvoucí lev a sápající se medvěd je svévolný vladař nad nuzným lidem. Vévoda bez rozumu znamená mnoho útisku. Kdo nenávidí zištnost, bude dlouho živ. Člověk obtížený vraždou spěje k jámě; nikdo ho nezadržuj! Kdo žije bezúhonně, bude zachráněn, ale falešný obojetník rázem padne. Kdo obdělává svou půdu, nasytí se chlebem, kdežto kdo následuje povaleče, nasytí se chudobou. Věrný muž má mnoho požehnání, ale kdo se žene za bohatstvím, nezůstane bez trestu. Stranit někomu není dobré. Leckdo se proviní pro skývu chleba. Závistivec se honí za majetkem a neví, že na něj přijde nedostatek. Kdo domlouvá člověku, dojde později vděku spíše než ten, kdo má úlisný jazyk. Kdo odírá otce a matku a říká: „To není žádný přestupek“, je společníkem zhoubce. Nadutec podněcuje spor, ale kdo spoléhá na Hospodina, bude nasycen tukem. Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. Kdo dává chudému, nebude mít nedostatek, ale kdo dělá, že nevidí, sklidí hojnost kleteb. Když se pozdvihují svévolníci, člověk se skrývá, když však mizí, rozhojní se spravedliví.

Haleluja. Chval, duše má, Hospodina!
Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu.
Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není.
Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány.
Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu,
jenž učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž navěky zachovává věrnost.
Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé.
Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu.
Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení. Haleluja.

Hospodin mi ukázal, hle, dva koše fíků postavené před Hospodinovým chrámem poté, co Nebúkadnesar, král babylónský, přestěhoval Jekonjáše, syna Jójakímova, krále judského i judské velmože, řemeslníky a kovotepce z Jeruzaléma a přivedl je do Babylóna. V jednom koši byly fíky velmi dobré, jako jsou fíky rané, v druhém koši byli fíky velmi špatné, tak špatné, že se nedaly jíst. Hospodin se mne zeptal: „Co vidíš, Jeremjáši?“ Odvětil jsem: „Fíky. Ty dobré fíky jsou velmi dobré, ty špatné jsou velmi špatné, tak špatné, že se nedají jíst.“ Tu se ke mně stalo slovo Hospodinovo: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Jako na tyto dobré fíky se dívám na judské přesídlence, které jsem pro jejich dobro poslal z tohoto místa do země Kaldejců. Obracím k nim svůj zrak v dobrém, přivedu je zpět do této země. Znovu je vybuduji a už je nezbořím, zasadím je a nevykořením. Dám jim srdce, aby mě poznali, že já jsem Hospodin. Budou mým lidem a já jim budu Bohem, neboť se ke mně navrátí celým srdcem. Ale jako se špatnými fíky, které jsou tak špatné, že se nedají jíst, praví Hospodin, právě tak naložím se Sidkijášem, králem judským, a jeho velmoži, i pozůstatkem jeruzalémského lidu, s těmi, kdo zůstali v této zemi, i s těmi, kdo bydlí v zemi egyptské. Učiním je obrazem hrůzy a zla pro všechna království země, potupou a pořekadlem, předmětem výsměchu a zlořečením na všech místech, kam je vyženu. Pošlu na ně meč, hlad a mor, dokud nebudou do posledního vyhubeni ze země, kterou jsem dal jim a jejich otcům.“

Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného.
Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“
Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru.
Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.
Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne,
moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne.
Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno.
Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou,
dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

Všichni užasli nad velikou Boží mocí. Když se všichni divili, co všechno učinil, řekl svým učedníkům: „Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí.“ Oni však tomu slovu nerozuměli a jeho smysl jim zůstával skryt; proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat. Přišlo jim na mysl, kdo z nich je asi největší. Když Ježíš poznal, čím se obírají, vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“