středa 25. týdne v mezidobí C

Svévolník je chtivý zlého, v jeho očích nenalezne slitování ani přítel. Když pokutují posměvače, prostoduchý zmoudří, když je k prozíravosti veden moudrý, nabývá poznání. Spravedlivý prozíravě vede v patrnosti dům svévolníka; svévolníky vyvrací pro jejich zlobu. Kdo před křikem nuzného si zacpe uši, bude také volat, a odpověď nedostane. Tajný dar tlumí hněv a postranní úplatek prudké rozhořčení. Prosazovat právo je radostí spravedlivému, ale zkázou pachatelům ničemnosti. Člověk zbloudivší z cesty prozíravosti spočine v shromáždění říše stínů.

Pro předního zpěváka za doprovodu osmistrunného nástroje, žalm Davidův.
Hospodine, pomoz! Se zbožným je konec, berou za své věrní mezi lidmi.
Jeden druhého svou řečí šálí, mluví úlisnými rty a obojakým srdcem.
Kéž Hospodin zcela vymýtí ty úlisné rty, jazyk, co se velikášsky chvástá,
ty, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa. Kdo je naším Pánem?“
„Pro útlak ponížených, pro sténání ubožáků teď povstanu,“ praví Hospodin, „daruji spásu tomu, proti němuž svévolník soptí.“
Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené.
Ty je, Hospodine, budeš střežit, navěky nás budeš chránit před tím pokolením;
kolem obcházejí svévolníci a vzmáhá se mezi lidmi neurvalost.

Seber ze země svůj uzlík, ty která sídlíš v obležení. Toto praví Hospodin: „Hle, tentokrát začnu metat z praku obyvatele země a budu je soužit, aby to pocítili.“ Běda mi pro mou těžkou ránu, jsem proboden, raněn. Řekl jsem: Je to nemoc, kterou musím snášet. Můj stan je zpustošen a všechna má stanová lana zpřetrhána. Moji synové ode mne odešli, nejsou tu. Není tu nikdo, kdo by ještě postavil můj stan a napjal mé stanové houně. Pastýři jsou tupí, nedotazují se Hospodina. Nejsou prozíraví, všechna jejich stáda jsou rozprášena. Slyš, zpráva! Hle, přichází: „Velké dunění ze severní země učiní z judských měst zpustošený kraj, domov šakalů.“ Je mi známo, Hospodine, že cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde. Potrestej mě, Hospodine, podle práva, ale ne ve hněvu, abys mě nezničil. Vylej svoje rozhořčení na pronárody, jež neznají se k tobě, na čeledi, které nevzývají tvoje jméno, vždyť pozřely Jákoba, pozřely ho zcela, zpustošily jeho nivy.

Hospodin vzplál hněvem proti svému lidu, svoje dědictví si zhnusil,
vydal je do rukou pronárodů, vládli jim ti, kdo je měli v nenávisti.
Utiskovali je jejich nepřátelé, byli jimi pokořeni, dostali se do područí.
Mnohokrát je vysvobodil; svými nápady však vzpírali se opět, ale na svou nepravost jen dopláceli.
On jejich soužení viděl, slyšel jejich bědování,
kvůli nim si připomínal svoji smlouvu, ve svém velkém milosrdenství měl s nimi soucit.
Dal jim dojít slitování u všech, kteří je odvlekli do zajetí.
Hospodine, zachraň nás, náš Bože, shromáždi nás z pronárodů, tvému svatému jménu budeme vzdávat chválu, budeme tě chválit chvalozpěvem.
Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky! A všechen lid ať řekne: „Amen.“ Haleluja.

Když všechen lid poslouchal, řekl učedníkům: „Dejte si pozor na zákoníky, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, mají v oblibě pozdravy na ulicích, přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se na oko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladnice. Uviděl i jednu nuznou vdovu, jak tam hodila dvě drobné mince, a řekl: „Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Neboť ti všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku; dala všechno, z čeho měla být živa.“