pondělí 25. týdne v mezidobí C

Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti. Také při smíchu bolívá srdce a na konci radosti bývá žal. Odpadlík se sytí svými cestami, kdežto člověk dobrý tím, co je mu dáno. Prostoduchý kdečemu důvěřuje, kdežto chytrý promýšlí své kroky. Moudrý se bojí a odvrací se od zlého, kdežto hlupák se vypíná a cítí se v bezpečí. Nedočkavý se dopouští pošetilosti a pletichář je nenáviděn. Prostoduší dědí pošetilost, kdežto chytří jsou korunováni poznáním. Zlí se skloní před dobrými a svévolníci u bran spravedlivého. Chudého nemá rád ani jeho druh, kdežto mnoho je těch, kdo milují bohatého. Kdo pohrdá svým druhem, hřeší, kdežto blaze tomu, kdo se slitovává nad utištěnými. Což nebloudí ti, kdo osnují zlé věci? Kdežto milosrdenství a věrnost provází ty, kdo chystají dobro. Každé trápení je k užitku, ale pouhé mluvení vede k nedostatku. Korunou moudrých je jejich bohatství, ale pošetilost hlupáků zůstává pošetilostí. Pravdivý svědek druhé vysvobodí, kdežto lstivý šíří lži. V bázni před Hospodinem má člověk pevné bezpečí a útočiště pro své syny. Bázeň před Hospodinem je zdroj života, pomůže uniknout léčkám smrti. V množství lidu spočívá důstojnost krále, kdežto úbytek národa je zkáza pro vládce. Shovívavý oplývá rozumností, kdežto ukvapený vystavuje na odiv pošetilost. Mírné srdce je tělu k životu, kdežto žárlivost je jako kostižer. Kdo utiskuje nuzného, tupí toho, kdo jej učinil, kdežto ctí ho ten, kdo se nad ubožákem slitovává.

Pro předního zpěváka za doprovodu osmistrunného nástroje, žalm Davidův.
Hospodine, pomoz! Se zbožným je konec, berou za své věrní mezi lidmi.
Jeden druhého svou řečí šálí, mluví úlisnými rty a obojakým srdcem.
Kéž Hospodin zcela vymýtí ty úlisné rty, jazyk, co se velikášsky chvástá,
ty, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa. Kdo je naším Pánem?“
„Pro útlak ponížených, pro sténání ubožáků teď povstanu,“ praví Hospodin, „daruji spásu tomu, proti němuž svévolník soptí.“
Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené.
Ty je, Hospodine, budeš střežit, navěky nás budeš chránit před tím pokolením;
kolem obcházejí svévolníci a vzmáhá se mezi lidmi neurvalost.

Hospodin praví: „Poněvadž opustili můj zákon, který jsem jim předložil, neposlouchali mě a jím se neřídili, ale v zarputilosti svého srdce chodili za baaly, jak je tomu naučili jejich otcové,“ proto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele, toto: „Hle, nakrmím tento lid pelyňkem a napojím je otrávenou vodou, rozptýlím je mezi pronárody, které neznali oni ani jejich otcové, a pošlu za nimi meč, dokud s nimi neskoncuji.“ Toto praví Hospodin zástupů: „Pochopte to a zavolejte plačky, ať přijdou! Pošlete pro moudré ženy, ať přijdou! Ať rychle přiběhnou a bědují nad námi, ať z našich očí stékají slzy a z našich řas proudí voda.“ Ze Sijónu je slyšet hlasité bědování: „Jak jsme popleněni, velice zahanbeni! Museli jsme opustit zemi, naše příbytky strhli.“ „Slyšte, ženy, slovo Hospodinovo, nechť vaše ucho přijme slovo z jeho úst. Své dcery učte bědování, jedna druhou žalozpěvu. Našimi okny vstoupila smrt, vnikla do našich paláců. Vyhubila děti v ulicích, jinochy na náměstí.“ Vyhlas: „Toto je výrok Hospodinův: Mrtvá lidská těla leží jako hnůj na povrchu pole, jak snopky za žencem, jež nikdo nesbírá.“ Toto praví Hospodin: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.“ „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy potrestám všechny, kteří se obřezávají, a přesto jsou neobřezaní: Egypt, Judu, Edóma, Amónovce, Moába a všechny, kdo si vyholují skráně a sídlí na stepi, neboť všechny tyto pronárody jsou neobřezané. I celý dům izraelský má neobřezané srdce!“ Dome izraelský, slyšte slovo, které proti vám promluvil Hospodin.

Hospodin vzplál hněvem proti svému lidu, svoje dědictví si zhnusil,
vydal je do rukou pronárodů, vládli jim ti, kdo je měli v nenávisti.
Utiskovali je jejich nepřátelé, byli jimi pokořeni, dostali se do područí.
Mnohokrát je vysvobodil; svými nápady však vzpírali se opět, ale na svou nepravost jen dopláceli.
On jejich soužení viděl, slyšel jejich bědování,
kvůli nim si připomínal svoji smlouvu, ve svém velkém milosrdenství měl s nimi soucit.
Dal jim dojít slitování u všech, kteří je odvlekli do zajetí.
Hospodine, zachraň nás, náš Bože, shromáždi nás z pronárodů, tvému svatému jménu budeme vzdávat chválu, budeme tě chválit chvalozpěvem.
Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky! A všechen lid ať řekne: „Amen.“ Haleluja.

Když Petr a Jan ještě mluvili k lidu, přišli na ně kněží s velitelem chrámové stráže a saduceji, rozhořčeni, že učí lid a hlásají, že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých. Násilím se jich chopili a vsadili je na noc do vězení, neboť už byl večer. Ale mnozí z těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili, takže jich bylo již na pět tisíc. Druhý den se shromáždili jeruzalémští představitelé židů, starší a znalci zákona, velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a ostatní z velekněžského rodu, dali předvést Petra a Jana a začali je vyslýchat: „Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?“ Tu Petr, naplněn Duchem svatým, k nim promluvil: „Vůdcové lidu a starší, když nás dnes vyšetřujete pro dobrodiní, které jsme prokázali nemocnému člověku, a ptáte se, kdo ho uzdravil, vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“