pátek 24. týdne v mezidobí C

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, dům izraelský se mi stal struskou, všichni jsou pouhá měď a cín, železo a olovo uvnitř tavicí pece, stali se struskou po tavbě stříbra. Proto praví Panovník Hospodin toto: Protože jste se stali všichni struskou, hle, já vás shromáždím doprostřed Jeruzaléma. Jako se shromažďuje stříbro a měď, železo, olovo a cín dovnitř tavící pece a kolem ní se rozdmýchá oheň k tavbě, tak vás shromáždím ve svém hněvu a rozhořčení, vložím do pece a roztavím. Shrnu vás dohromady, rozdmýchám kolem vás oheň své prchlivosti a vy se tam budete tavit. Jako se taví stříbro uvnitř tavicí pece, tak budete roztaveni uprostřed města. I poznáte, že já Hospodin jsem na vás vylil své rozhořčení.“ I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, řekni zemi: Ty jsi země, která není čistá, která nebude v den hrozného hněvu zavlažena. Spiknutí jejích proroků je uprostřed ní; jsou jako řvoucí lev, který trhá kořist, požírají duše, berou klenoty a skvosty, rozmnožují počet jejích vdov uprostřed ní. Její kněží znásilňují můj zákon a znesvěcují moje svaté věci. Nerozlišují svaté od nesvatého, neseznamují s rozdílem mezi nečistým a čistým, přehlížejí mé dny odpočinku, jsem mezi nimi znesvěcován. Její velmožové jsou uprostřed ní jako vlci, kteří trhají kořist, prolévají krev a hubí duše, neboť chamtivě shánějí zisk. Její proroci jim všechno nahazují omítkou, mají šalebná vidění a věští jim lživé věci. Říkají: ‚Toto praví Panovník Hospodin‘, ačkoli Hospodin nepromluvil. Lid země tvrdě utlačuje kdekoho, odírá ho, poškozuje utištěného ubožáka a protiprávně utlačuje bezdomovce. Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem. Vylil jsem tedy na ně svůj hrozný hněv, v ohni své prchlivosti jsem s nimi skoncoval, jejich cestu jsem jim uvalil na hlavu, je výrok Panovníka Hospodina.“

Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina!
Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky.
Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina.
Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva.
Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní?
Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi.
Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka
a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja.

„V onen čas, je výrok Hospodinův, vynesou z hrobů kosti judských králů, kosti judských velmožů, kosti kněží, kosti proroků i kosti obyvatel Jeruzaléma a předhodí je slunci, měsíci a celému nebeskému zástupu, které milovali a kterým sloužili, za nimiž chodili, jichž se dotazovali a jimž se klaněli. Nebudou sebrány, nebudou pohřbeny, budou jako hnůj na povrchu země. A všichni ostatní, kteří zůstanou z této zlé čeledi na všech ostatních místech, kam jsem je zahnal, raději zvolí smrt než život, je výrok Hospodina zástupů.“ Řekneš jim: Toto praví Hospodin: „Což ti, kteří padli, už nemohou povstat? Kdo se odvrátil, nemůže se vrátit? Proč se tento odpadlý jeruzalémský lid odvrátil natrvalo? Pevně se drží lsti a zdráhá se navrátit? Pozorně jsem naslouchal a slyšel. Není v pořádku, co mluví, nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: ‚Čeho jsem se to dopustil!‘ Všichni se znovu dávají v běh jako kůň, který pádí do bitvy. I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády. Jak můžete říkat: ‚Jsme moudří, my máme Hospodinův zákon‘? Ano, jenže jej falšuje falešné rydlo písařů. Stud polil moudré, zachvátil je děs, jsou polapeni. Hle, odvrhli Hospodinovo slovo, k čemu jim bude moudrost? Proto dám jejich ženy jiným, jejich pole podmanitelům; neboť od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti. Od proroka až po kněze všichni klamou. Těžkou ránu dcery mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není. Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin.“ „Sklidím je nadobro, je výrok Hospodinův, na vinné révě nezbudou žádné hrozny, na fíkovníku žádné fíky, jen zvadlé listí. Pustím na ně ty, kdo se přes ně přeženou.

Žalm pro Asafa. Bože, vtrhly pronárody do dědictví tvého, tvůj svatý chrám poskvrnily, Jeruzalém obrátily v hromady sutin!
Mrtvoly tvých služebníků daly za potravu nebeskému ptactvu, těla tobě věrných zemské zvěři.
Prolévaly jejich krev okolo Jeruzaléma jak vodu, a nebyl, kdo by je pohřbil.
Tupení svých sousedů jsme vystaveni, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky.
Dlouho ještě, Hospodine? Chceš se pořád hněvat? Bude tvoje rozhorlení planout jako oheň?
Vylej svoje rozhořčení na pronárody, jež neznají se k tobě, na království, která nevzývají tvoje jméno;
vždyť pozřely Jákoba a zpustošily jeho nivy.
Nepřipomínej nám staré nepravosti, pospěš nám vstříc se svým slitováním, jsme naprosto vyčerpáni.
Bože, naše spáso, pomoz nám pro slávu svého jména, vysvoboď nás, zprosť nás hříchů pro své jméno!

Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.