středa 24. týdne v mezidobí C

Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: „Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Chceš vskutku rušit můj soud, prohlásit mě za svévolníka a sám zůstat spravedlivý? Zdalipak máš paži jako Bůh a jako on hřímáš svým hlasem? Ozdob se tedy důstojností a vyvýšeností, oblékni si velebnost a vznešenost. Vylej všechnu prchlivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho, pohleď na každého pyšného a zkruš ho, sraz na místě svévolníky, ukryj je všechny společně do prachu, jejich tvář ovaž pro úkryt v zemi. Potom ti vzdám chválu i já, že tvá pravice tě zachránila. Jób na to Hospodinu odpověděl: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“

Žalm. Pro Asafa. Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!
Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,
neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.
Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí,
nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.
Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.
Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.
Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.
Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.
A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem.
Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“
Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění.
Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?
Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán.
Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni“, věrolomně bych opustil pokolení tvých synů.
Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.
Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.
Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš.
Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho.
Jako snem po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.
Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví,
byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.
Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici,
povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.
Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.
Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.
Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost.
Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

O slovu Hospodinově, které se stalo k Jeremjášovi ohledně sucha. Juda truchlí, jeho brány zchátraly a chmurně klesly k zemi. Z Jeruzaléma stoupá žalostný křik. Jejich vznešení posílají svou čeleď pro vodu. Ta chodí k nádržím a vodu nenachází, vrací se s prázdnými nádobami. Stydí se a hanbí a zakrývá si hlavu. Jsou zděšeni nad rolemi, neboť v zemi nenastává doba dešťů. Oráči se stydí, zakrývají si hlavu. I laň v poli opouští, co porodila, neboť není zeleň. Na lysých návrších postávají divocí osli, větří jako šakalové, vypovídá jim zrak, neboť nejsou byliny. „Jestliže mluví proti nám naše nepravosti, jednej, Hospodine, pro své jméno. Mnohokráte jsme se odvrátili, hřešili jsme proti tobě. Naděje Izraele, jeho spasiteli v čase soužení! Proč jsi v zemi jako host, jak pocestný, který se zdrží jen přes noc? Proč jsi jak zdrcený člověk, jak bohatýr, který není s to spasit? Ty jsi Hospodine, uprostřed nás a nazývají nás tvým jménem. Nezříkej se nás!“ Toto praví Hospodin o tomto lidu: „Milují toulky a své nohy nešetří„; proto v nich nemá Hospodin zalíbení. Bude nyní připomínat jejich nepravost a trestat jejich hřích. Řekni jim toto slovo: Z mých očí tekou slzy dnem i nocí bez přestání, neboť těžká rána rozdrtila panenskou dceru mého lidu velikou, bolestnou ranou. Vyjdu-li na pole, hle, skolení mečem, přijdu-li do města, hle, zesláblí hlady; jak prorok, tak kněz procházejí zemí a nevědí si rady.“ „Což jsi opravdu zavrhl Judu? Tvá duše si zprotivila Sijón? Proč nás biješ, což pro nás není uzdravení? S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází, čas uzdravení, a hle předěšení. Hospodine, uznáváme svou svévoli, i nepravost svých otců, hřešili jsme proti tobě. Neodmítej nás však pro své jméno, nenech zhanobit trůn své slávy. Rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi. Což jsou mezi přeludy pronárodů ti, kdo by mohli dát déšť? Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože? Skládáme naději v tebe, neboť ty konáš všechny tyto věci!“

Bože mstiteli, Hospodine, Bože mstiteli, zaskvěj se!
Povznes se výše, ty soudce země, dej odplatu pyšným.
Dlouho ještě svévolníci, Hospodine, dlouho ještě svévolníci budou jásat?
Chrlí drzé řeči, chvástají se všichni pachatelé ničemností
a deptají tvůj lid, Hospodine, činí příkoří dědictví tvému,
vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí.
Říkají: „Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne.“
Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy?
Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?
Neumí snad trestat ten, jenž kárá pronárody, ten, jenž učí člověka, co by měl vědět?
Hospodin zná smýšlení lidí; jsou pouhý vánek.
Blaze muži, jehož, Hospodine, káráš, jehož svým zákonem vyučuješ:
Dopřeješ mu klidu ve zlých dnech, zatímco se bude kopat jáma svévolníku.
Vždyť Hospodin lid svůj neodvrhne, své dědictví neopustí.
Na soudu opět zavládne spravedlnost, půjdou za ní všichni, kteří mají přímé srdce.
Kdo se mne zastane proti zlovolníkům? Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemností?
Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.
Řeknu-li: „Už ujíždí mi noha“, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.
Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením.
Může být tvým spojencem trůn zhouby, který proti právu jen trápení plodí?
Napadají duši spravedlivou, nevinnou krev viní ze svévole.
Ale Hospodin je můj hrad nedobytný, můj Bůh je má útočištná skála.
Obrátí proti nim jejich ničemnosti, umlčí je jejich vlastní zlobou, umlčí je Hospodin, Bůh náš!

„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ Řekl mu: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ Pak ho zatkli a odvedli do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když zapálili uprostřed nádvoří oheň a sesedli se okolo, přisedl mezi ně i Petr. A jak seděl tváří k ohni, všimla si ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: „Tenhle byl také s ním!“ Ale on zapřel: „Vůbec ho neznám.“ Zakrátko ho spatřil někdo jiný a řekl: „Ty jsi také jeden z nich.“ Petr odpověděl: „Nejsem!“ Když uplynula asi hodina, tvrdil zase někdo: „I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje!“ Petr řekl: „Vůbec nevím, o čem mluvíš!“ A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: „Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal.