úterý 24. týdne v mezidobí C

I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.

Žalm. Pro Asafa. Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!
Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,
neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.
Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí,
nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.
Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.
Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.
Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.
Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.
A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem.
Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“
Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění.
Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?
Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán.
Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni“, věrolomně bych opustil pokolení tvých synů.
Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.
Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.
Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš.
Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho.
Jako snem po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.
Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví,
byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.
Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici,
povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.
Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.
Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.
Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost.
Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

„Avšak ani v oněch dnech s vámi neskoncuji docela, je výrok Hospodinův. Až se zeptáte: ‚Proč nám to všechno Hospodin, náš Bůh, učinil‘, ty jim řekneš: ‚Tak jako jste vy opustili mne a sloužili ve své zemi cizím bohům, tak budete sloužit cizákům v zemi, která nebude vaše.‘“ „Oznamte v domě Jákobově a rozhlašte v Judsku toto: Slyš to přece, lide pomatený, bez rozumu! Oči mají, a nevidí. Uši mají, a neslyší. Což se mě nebudete bát? je výrok Hospodinův, nebudete se přede mnou svíjet bolestí? Moři jsem jako hráz položil písek, je to řád věčný, který nepřestoupí. Bouří se, ale nic nezmůže, jeho vlny hučí, ale nepřestoupí jej. Avšak tento lid má srdce umíněné a vzpurné, odešli z umíněnosti. Ani je nenapadlo říci: ‚Bojme se Hospodina, svého Boha, který dává vydatný déšť, jarní i pozdní, v pravý čas, ke žni stanovené týdny nám zachovává.‘ Vaše nepravosti to všechno narušily, vaše hříchy vás zbavily dobra.“ „V mém lidu se objevují svévolníci, rozhlížejí se, krčí, jako ptáčníci líčí past a lapají lidi. Jako klec je plná ptáků, tak jsou jejich domy plné lsti. Proto se stali velkými, zbohatli. Tuční jsou, tlustí, zlé události netečně přecházejí, nikoho neobhájí, ani sirotka, a přesto je provází zdar. Za právo ubožáků se na soudu nepostaví. Což je za to nemám trestat? je výrok Hospodinův. Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta? Úděsná, otřesná věc se děje v zemi. Proroci prorokují klamně, kněží vládnou na vlastní pěst a můj lid to má rád. Co však uděláte, až nastanou věci poslední?“

Bože mstiteli, Hospodine, Bože mstiteli, zaskvěj se!
Povznes se výše, ty soudce země, dej odplatu pyšným.
Dlouho ještě svévolníci, Hospodine, dlouho ještě svévolníci budou jásat?
Chrlí drzé řeči, chvástají se všichni pachatelé ničemností
a deptají tvůj lid, Hospodine, činí příkoří dědictví tvému,
vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí.
Říkají: „Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne.“
Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy?
Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?
Neumí snad trestat ten, jenž kárá pronárody, ten, jenž učí člověka, co by měl vědět?
Hospodin zná smýšlení lidí; jsou pouhý vánek.
Blaze muži, jehož, Hospodine, káráš, jehož svým zákonem vyučuješ:
Dopřeješ mu klidu ve zlých dnech, zatímco se bude kopat jáma svévolníku.
Vždyť Hospodin lid svůj neodvrhne, své dědictví neopustí.
Na soudu opět zavládne spravedlnost, půjdou za ní všichni, kteří mají přímé srdce.
Kdo se mne zastane proti zlovolníkům? Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemností?
Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.
Řeknu-li: „Už ujíždí mi noha“, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.
Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením.
Může být tvým spojencem trůn zhouby, který proti právu jen trápení plodí?
Napadají duši spravedlivou, nevinnou krev viní ze svévole.
Ale Hospodin je můj hrad nedobytný, můj Bůh je má útočištná skála.
Obrátí proti nim jejich ničemnosti, umlčí je jejich vlastní zlobou, umlčí je Hospodin, Bůh náš!

Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.