úterý 24. týdne v mezidobí A

Také jim přikázal: „Až budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně, která je na poli Chetejce Efróna, do jeskyně na poli v Makpele, naproti Mamre v kenaanské zemi; to pole koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob. Tam pochovali Abrahama a jeho ženu Sáru, tam pochovali Izáka a jeho ženu Rebeku, a tam jsem pochoval Leu. To pole bylo i s jeskyní získáno od Chetejců.“ Když Jákob dokončil příkazy svým synům, uložil se opět na lože a zesnul. Tak byl připojen k svému lidu. Tu padl Josef na tvář svého otce, plakal nad ním a líbal ho. Potom přikázal svým služebníkům lékařům, aby otce nabalzamovali. Lékaři balzamovali Izraele plných čtyřicet dní; tak dlouho totiž trvá balzamování. Egypťané ho oplakávali sedmdesát dní. Když přešly dny smutku, promluvil Josef k nejbližším faraónovým: „Jestliže jsem získal vaši přízeň, předložte faraónovi mou prosbu: Můj otec mě zapřisáhl slovy: ‚Hle, já umírám. Pochovej mě v mé hrobce, kterou jsem si vytesal v kenaanské zemi.‘ Dovol, abych tam vystoupil a pochoval svého otce; pak se navrátím.“ Farao řekl: „Jen vystup a pohřbi svého otce, jak tě zapřisáhl.“ I šel Josef pochovat svého otce a šli s ním všichni faraónovi služebníci, starší jeho domu i všichni starší egyptské země, celý Josefův dům a jeho bratři i dům jeho otce. V zemi Gošenu zanechali pouze své dítky, svůj brav a skot. Vytáhlo s ním též vozatajstvo a jezdectvo. Byl to velmi slavný průvod. Když přišli do Goren-atádu, který je u Jordánu, dali se do velikého a velmi ponurého nářku. Josef tu uspořádal za svého otce sedmidenní smuteční slavnost. Kenaanci, obyvatelé té země, viděli smuteční slavnost v Goren-atádu a pravili: „Egypt má těžký smutek!“ Proto pojmenovali to místo, které je u Jordánu, Ábel-misrajim (to je Smutek Egypta). Pak synové učinili, jak jim otec přikázal. Donesli ho do kenaanské země a pochovali ho v jeskyni na poli v Makpele; to pole naproti Mamre koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob. Po otcově pohřbu se Josef vrátil do Egypta se svými bratry a se všemi, kteří s ním vyšli pochovat jeho otce.

Poutní píseň, Davidova. Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!
Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha.
Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.

Viděl jsi utrpení našich otců v Egyptě a slyšel jsi jejich úpění u Rákosového moře. I učinil jsi znamení a zázraky proti faraónovi a proti všem jeho služebníkům i proti všemu lidu jeho země, protože jsi poznal, jak se nad nimi zpupně vyvyšovali. Tak sis učinil jméno, jaké máš až dodnes. Rozpoltil jsi před nimi moře a oni prošli mořem po suchu; ale jejich pronásledovatele jsi uvrhl do hlubin jako kámen do dravých vod. Ve dne jsi je vodil sloupem oblakovým, v noci sloupem ohnivým, aby jim osvětloval cestu, po níž by šli. Sestoupil jsi na horu Sínaj a mluvil jsi s nimi z nebe, vydal jsi jim přímé řády a spolehlivá naučení, dobrá nařízení a přikázání. Učinil jsi jim známý svůj svatý den odpočinku, příkazy, nařízení a zákon jsi jim vydal skrze svého služebníka Mojžíše. Dal jsi jim chléb z nebe, když hladověli, vyvedl jsi jim vodu ze skaliska, když žíznili. A řekl jsi jim, aby šli obsadit zemi, o které jsi s pozvednutím ruky přisáhl, že jim ji dáš.

Pro předního zpěváka, podle Jedútúna. Pro Asafa, žalm.
Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu!
V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá.
Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý.
Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova.
Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta.
V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá:
Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví?
Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo? Nebude už mluvit v dalších pokoleních?
Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?
Pravím: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího.
Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku.
Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.
Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš?
Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal národům poznat.
Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy, Josefovy.
Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly.
Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy.
Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla.
Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.
Svůj lid jsi vedl jak stádce rukou Mojžíše a Árona.

Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel! Nevydávej v potupu to dobré, co jste přijali. Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. Nenič kvůli pokrmu Boží dílo! Ano, všecko je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím, co jí. Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu. Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl. Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích. My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.