pondělí 24. týdne v mezidobí C

Toto mi ukázal Panovník Hospodin: Hle, připravuje kobylky, když začíná růst otava. Po královské senoseči, sotvaže otava vzešla, stalo se, že docela sežraly byliny země. I řekl jsem: „Panovníku Hospodine, odpusť prosím! Jak Jákob obstojí? Je tak nepatrný!“ Hospodin byl nad tím jat lítostí: „Nestane se to,“ řekl Hospodin. Toto mi ukázal Panovník Hospodin: Hle, Panovník Hospodin volá, že povede spor ohněm. Ten pozřel obrovskou propastnou tůň a zžírá už i Jákobův podíl. I řekl jsem: „Panovníku Hospodine, ustaň prosím! Jak Jákob obstojí? Je tak nepatrný!“ Hospodin byl nad tím jat lítostí: „Nestane se ani toto,“ řekl Panovník Hospodin.

Žalm. Pro Asafa. Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!
Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,
neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.
Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí,
nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.
Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.
Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.
Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.
Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.
A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem.
Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“
Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění.
Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?
Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán.
Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni“, věrolomně bych opustil pokolení tvých synů.
Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.
Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.
Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš.
Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho.
Jako snem po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.
Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví,
byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.
Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici,
povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.
Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.
Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.
Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost.
Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

„Proběhněte ulicemi Jeruzaléma, prohledejte jeho náměstí, jen se dívejte a přesvědčte se, zda najdete někoho, kdo uplatňuje právo, kdo hledá pravdu, a já Jeruzalému odpustím. Říkají-li: ‚Jakože živ je Hospodin‘, jistě přísahají křivě.“ Hospodine, tobě přece záleží na věrnosti. Biješ je, ale bolestí se nesvíjejí, ničíš je, ale tvá napomínání odmítají. Jejich tváře jsou tvrdší než skála, odmítají se vrátit. Řekl jsem: Jsou to jen nuzáci! Počínají si pošetile, protože neznají Hospodinovu cestu, řády svého Boha. Půjdu tedy k velkým, promluvím s nimi, ti přece znají Hospodinovu cestu, řády svého Boha. Avšak ti rovněž rozlomili jho, zpřetrhali pouta. Proto je zadáví lev z divočiny, zahubí je stepní vlk. U jejich měst bude číhat levhart a rozsápe každého, kdo z nich vyjde, neboť jejich nevěrností je tolik, tak četná jsou jejich odvrácení. „Jak bych ti to mohl odpustit? Tvoji synové mě opustili a přísahají při tom, co není Bůh. Sytím je, a oni cizoloží, v domě nevěstky si zasazují smuteční zářezy. Jsou to bujní hřebci, hned jak vstanou, každý plane vášní k ženě svého bližního. Což je za to nemám ztrestat? je výrok Hospodinův. Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta? Vystupte na jeho zdi a ničte, ale ne docela, odstraňte jeho výhonky, protože nepatří Hospodinu. Věrolomně se vůči mně zachoval dům izraelský i dům judský, je výrok Hospodinův. Zapřeli Hospodina, říkají: ‚On to neudělá, nepotká nás nic zlého, nepocítíme meč ani hlad. Proroci přejdou jako vítr, nemají co mluvit; tak ať se jim stane.“ Proto praví Hospodin, Bůh zástupů, toto: „Protože mluvíte takovými slovy, hle, já vkládám svá slova do tvých úst, ta budou ohněm a tento lid bude dřívím, jež pozře.“ „Hle, přivedu na vás zdaleka pronárod, dome izraelský, je výrok Hospodinův, pronárod mohutný, pronárod odvěký, pronárod, jehož jazyk neznáš, nebudeš rozumět tomu, co mluví. Jeho toulec je otevřený hrob, všichni jsou bohatýři. Pozře tvou žeň, tvůj chléb, pozře tvé syny i tvé dcery, pozře tvé ovce i tvůj dobytek, pozře tvou révu i tvé fíky, mečem vyvrátí tvá opevněná města, na něž se spoléháš.“

Bože mstiteli, Hospodine, Bože mstiteli, zaskvěj se!
Povznes se výše, ty soudce země, dej odplatu pyšným.
Dlouho ještě svévolníci, Hospodine, dlouho ještě svévolníci budou jásat?
Chrlí drzé řeči, chvástají se všichni pachatelé ničemností
a deptají tvůj lid, Hospodine, činí příkoří dědictví tvému,
vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí.
Říkají: „Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne.“
Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy?
Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?
Neumí snad trestat ten, jenž kárá pronárody, ten, jenž učí člověka, co by měl vědět?
Hospodin zná smýšlení lidí; jsou pouhý vánek.
Blaze muži, jehož, Hospodine, káráš, jehož svým zákonem vyučuješ:
Dopřeješ mu klidu ve zlých dnech, zatímco se bude kopat jáma svévolníku.
Vždyť Hospodin lid svůj neodvrhne, své dědictví neopustí.
Na soudu opět zavládne spravedlnost, půjdou za ní všichni, kteří mají přímé srdce.
Kdo se mne zastane proti zlovolníkům? Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemností?
Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.
Řeknu-li: „Už ujíždí mi noha“, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.
Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením.
Může být tvým spojencem trůn zhouby, který proti právu jen trápení plodí?
Napadají duši spravedlivou, nevinnou krev viní ze svévole.
Ale Hospodin je můj hrad nedobytný, můj Bůh je má útočištná skála.
Obrátí proti nim jejich ničemnosti, umlčí je jejich vlastní zlobou, umlčí je Hospodin, Bůh náš!

To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ve shodě s prorockými slovy, která byla o tobě pronesena, abys jimi povzbuzen bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře. Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat.