sobota 23. týdne v mezidobí B

Ale oběma mužům, kteří jako zvědové prošli zemí, Jozue řekl: „Vstupte do domu té ženy nevěstky a vyveďte tu ženu odtud spolu se vším, co jí náleží, jak jste jí přísahali.“ Ti mládenci, zvědové, tedy vešli dovnitř a vyvedli Rachabu i jejího otce a matku i bratry se vším, co jí náleželo; vyvedli všechno její příbuzenstvo a poskytli jim místo za izraelským táborem. Město se vším všudy vypálili. Jen stříbro a zlato i bronzové a železné předměty dali na poklad Hospodinova domu. Ale nevěstku Rachabu, dům jejího otce a všechno, co jí náleželo, nechal Jozue naživu. Tak zůstala uprostřed Izraele až dodnes, poněvadž skryla posly, které poslal Jozue na výzvědy do Jericha. V onen čas se Jozue zapřisáhl: „Proklet buď před Hospodinem muž, který znovu vybuduje toto město Jericho. Na svém prvorozeném položí jeho základy, na svém nejmladším postaví jeho brány.“ Hospodin byl s Jozuem a pověst o něm se roznesla po celé zemi.

Hospodina miluji; on slyší můj hlas, moje prosby,
sklonil ke mně ucho. Po všechny své dny chci k němu volat.
Ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí; nacházím jen soužení a strasti.
Vzývám však Hospodinovo jméno: Hospodine, prosím, zachraň mi život!
Hospodin je milostivý, spravedlivý, náš Bůh se slitovává.
Hospodin je ochránce nezkušených: byl jsem vyčerpán, a dopřál mi zvítězit.
Můžeš opět odpočinout, moje duše, neboť Hospodin se tě zastal.
Ubránils mě před smrtí, mé oko před slzami, moje nohy před zvrtnutím.
Před Hospodinem smím dále chodit v zemi živých.

Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť. Pýcha očí a nadutost srdce, ač jsou svévolníkům světlem, jsou hříchem. Plány jsou pilnému k užitku, ale každý, kdo se ukvapuje, bude mít nedostatek. Poklady dobývané zrádným jazykem jsou jen odvátý přelud těch, kdo vyhledávají smrt. Svévolníky zachvátí zhouba, kterou rozpoutali, neboť odmítali zjednat právo. Klikatá je cesta muže proradného, ryzí člověk v jednání je přímý. Lépe je bydlet na střeše v koutku než se svárlivou ženou ve společném domě. Svévolník je chtivý zlého, v jeho očích nenalezne slitování ani přítel. Když pokutují posměvače, prostoduchý zmoudří, když je k prozíravosti veden moudrý, nabývá poznání. Spravedlivý prozíravě vede v patrnosti dům svévolníka; svévolníky vyvrací pro jejich zlobu. Kdo před křikem nuzného si zacpe uši, bude také volat, a odpověď nedostane. Tajný dar tlumí hněv a postranní úplatek prudké rozhořčení. Prosazovat právo je radostí spravedlivému, ale zkázou pachatelům ničemnosti. Člověk zbloudivší z cesty prozíravosti spočine v shromáždění říše stínů. Nedostatek pozná, kdo miluje radovánky, kdo miluje víno a olej, nezbohatne.

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.
Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky.
Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet.
Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan.
Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli.
Vychází na jednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci a nic se neskryje před jeho žárem.
Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.
Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost v srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo.
Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé,
nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve.
Jsou poučením i pro tvého služebníka, když na ně dbá, má odměnu hojnou.
Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty.
Též před opovážlivci chraň svého služebníka, nedopusť, aby mi vládli. Pak budu bez vady a shledán čistý, prost množství nevěrností.
Kéž se ti líbí řeč mých úst i to, o čem rozjímám v srdci, Hospodine, má skálo, vykupiteli můj!

Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?“ Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li, ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Řekneme-li však ‚z lidí‘, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.