středa 23. týdne v mezidobí B

Ale Pelištejci přitáhli a utábořili se v Judsku; rozložili se v Lechí. Judští muži se ptali: „Proč jste na nás přitáhli?“ Odpověděli: „Přitáhli jsme spoutat Samsona a naložit s ním stejně, jako on nakládal s námi.“ I sestoupilo tři tisíce judských mužů ke skalní strži Étamu a řekli Samsonovi: „Copak nevíš, že nad námi vládnou Pelištejci? Cos nám to provedl?“ Odvětil jim: „Jak jednali oni se mnou, tak jsem já jednal s nimi.“ Řekli mu: „Sestoupili jsme, abychom tě spoutali a vydali do rukou Pelištejců.“ Samson je požádal: „Odpřisáhněte mi, že se na mě nevrhnete vy sami!“ Přislíbili mu: „Nevrhneme se na tebe. Jenom tě pevně spoutáme a vydáme do jejich rukou, určitě tě neusmrtíme.“ Spoutali ho dvěma novými provazy a odvedli ho od skály. Když přišel do Lechí, Pelištejci ho přivítali válečným pokřikem. Tu se ho zmocnil duch Hospodinův a provazy na jeho pažích byly jako nitě, které sežehl oheň. Pouta mu na rukou povolila. Našel čerstvou oslí čelist, popadl ji do ruky a pobil jí tisíc mužů. I řekl Samson: „Oslí čelistí jsem pobil hromadu, dvě hromady, oslí čelistí jsem pobil tisíc mužů.“ Když domluvil, odhodil čelist. To místo nazval Rámat-lechí (to je Výšina čelisti). Dostal pak nesmírnou žízeň a volal k Hospodinu. Řekl: „Ty jsi způsobil skrze svého služebníka toto velké vysvobození. A teď mám umřít žízní a upadnout do rukou neobřezanců?“ I rozpoltil Bůh skalní kotlinu v Lechí a vytryskla z ní voda. Napil se, okřál na duchu a ožil. Proto nazval to místo Pramen volajícího; ten je v Lechí dodnes. Soudil Izraele za dnů Pelištejců po dvacet let.

Již jsem si říkal: „Uprostřed svých dnů se do bran podsvětí odeberu, je mi odečten zbytek mých let.“
Říkal jsem si: „Nikdy už nespatřím Hospodina, Hospodina v zemi živých, člověka už nikdy nezahlédnu, přiřadím se k obyvatelům té říše zapomnění.
Moje obydlí je strženo a stěhuje se ode mne jak pastýřský stan. Svinul jsem svůj život jako tkadlec dílo. On sám odřízl mě od osnovy. Do dnešního večera jsi se mnou hotov!
Stavěl jsem si před oči až do jitra, že mi jako lev rozdrtí všechny kosti. Do dnešního večera jsi se mnou hotov.
Jako rorejs a jeřáb, tak sípám, kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu. Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne!
Proč bych dále mluvil? Vždyť to, co mi řekl, učiní bezpochyby. Doputuji veškerá svá léta s hořkostí své duše.
Panovníku, kvůli tomuhle se žije? Žil můj duch pro tohle vše, co zažil? Uzdrav mě a zachovej mi život!
Hle, ta hořkost přehořká mi byla ku pokoji. Ty sám vytrhl jsi z jámy zániku mou duši, za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy.
Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu, smrt tě nedovede chválit, ti, kdo sestoupili do jámy, už nevyhlížejí tvou věrnost.
Živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes, otec seznámí s tvou věrností své syny.
Hospodine, buď mou spásou! Budeme hrát na strunné nástroje po všechny dny svého žití v Hospodinově domě.“

Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto pošetilá jej vlastníma rukama boří. Kdo se bojí Hospodina, chodí přímo, kdežto kdo jím pohrdá, chodí cestou neupřímnosti. Z úst pošetilce vyrůstá povýšenost, kdežto moudré jejich rty střeží. Kde není skot, je čistý žlab, kdežto hojná úroda bývá, kde jsou silní býci. Spolehlivý svědek nelže, kdežto křivý svědek šíří lži. Posměvač hledá moudrost, ale marně, kdežto rozumný má poznání usnadněné. Jdi z cesty muži hloupému, neboť na jeho rtech poznání nenalezneš. Moudrost chytrého je v tom, že rozumí své cestě, kdežto pošetilost hlupáků je v záludnosti. Oběť za vinu je pošetilcům směšná, kdežto u přímých nalézá zalíbení.

Žalm. Pro Asafa. Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!
Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,
neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.
Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí,
nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.
Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.
Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.
Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.
Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.
A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem.
Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“
Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění.
Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?
Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán.
Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni“, věrolomně bych opustil pokolení tvých synů.
Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.
Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.
Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš.
Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho.
Jako snem po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.

Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit.“ Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Přiveďte mi ho sem!“ Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; od té chvíle byl chlapec zdráv. Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“ Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.