středa 22. týdne v mezidobí C

Řekne: „Navršte, navršte násep, vyrovnejte cestu, odstraňte mému lidu překážky z cesty!“ Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšennosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. Nechci vést spory navěky, nebudu trvale rozlícen, jinak by přede mnou každý duch zemdlel; vždyť vše, co dýchá, jsem učinil sám. Rozlítil jsem se, když se lid provinil chamtivostí, bil jsem jej, skryl jsem se v rozlícení, že se odvrátil a šel cestou svého srdce. Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlíš. Stvořím ovoce rtů. Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím jej. Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit, jehož vody vyvrhují špínu a kal. Nemají pokoj svévolníci,“ praví můj Bůh.

Prokázal jsi dobro svému služebníku podle svého slova, Hospodine.
Nauč mě okoušet a znát, co je dobré, já tvým přikázáním věřím.
Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl.
Jsi dobrý a prokazuješ dobro, vyučuj mě v tom, co nařizuješ.
Opovážlivci mě mrzce pošpinili, já však zachovávám ustanovení tvá celým srdcem.
Bezcitné je jejich tučné srdce, mně však je tvůj Zákon potěšením.
Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením.
Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra.

Dám vám pastýře podle svého srdce a ti vás budou pást obezřetně a prozíravě. A stane se, že se v oněch dnech na zemi rozmnožíte a rozplodíte, je výrok Hospodinův. Nebude se už říkat: ‚Schrána smlouvy Hospodinovy‘; ani jim na mysl nepřijde, nebudou ji připomínat, nebudou ji postrádat, nebude už zhotovena. V onen čas nazvou Jeruzalém Hospodinovým trůnem a shromáždí se v něm ke jménu Hospodina v Jeruzalémě všechny pronárody a nikdy už nebudou žít podle svého zarputilého a zlého srdce. V oněch dnech se dům judský s domem izraelským vydají společně na cestu ze země na severu do země, kterou jsem dal do dědictví jejich otcům.“ Řekl jsem: „Jak tě mám připojit k synům a dát ti tu přežádoucí zemi, skvostné dědictví zástupů pronárodů? Domníval jsem se, že mě budeš nazývat Otcem a nebudeš se ode mne odvracet. Jako žena věrolomně opouští svého druha, tak věrolomně jste se zachovali vůči mně, domě izraelský, je výrok Hospodinův.“ Na holých návrších je slyšet volání, pláč a prosby synů izraelských. Zvrátili svou cestu, zapomněli na Hospodina, svého Boha. „Vraťte se, synové odpadlí, já vaše odpadlictví vyléčím. ‚Zde jsme, přišli jsme k tobě, neboť ty jsi Hospodin, náš Bůh. Věru, klamavé jsou pahorky, halasící hory! Věru, jen v Hospodinu, našem Bohu, je spása Izraele. Ohava požírala už od našeho mládí, čeho otcové těžce nabyli: jejich ovce i dobytek, syny i dcery. Ležíme v hanbě, přikrytí pohanou, neboť jsme hřešili proti Hospodinu, svému Bohu, my i naši otcové, od svého mládí až do tohoto dne. Neposlouchali jsme Hospodina, svého Boha.‘“

Pro předního zpěváka, jako: „Nevyhlazuj!“ Davidův, pamětní zápis.
Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva?
V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou.
Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou.
Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši,
aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání.
Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine!
Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy.
Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce.
Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou, smete je vichr, ať svěží či zprahlé.
Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka.
A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“

Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníkovi: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“