úterý 22. týdne v mezidobí B

V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu, žádné sochařské zpodobení: zobrazení mužství nebo ženství, zobrazení jakéhokoli zvířete, které je na zemi, zobrazení jakéhokoli okřídleného ptáka, který létá po nebi, zobrazení jakéhokoli plaza, který se plazí po zemi, zobrazení jakékoli ryby, která je ve vodách pod zemí; abys nepovznášel své zraky k nebesům, a když bys viděl slunce, měsíc a hvězdy, všechen nebeský zástup, nedal se svést a neklaněl se jim a nesloužil tomu, co dal Hospodin, tvůj Bůh, jako podíl všem národům pod celým nebem. Ale vás Hospodin vzal a vyvedl z tavicí pece, z Egypta, abyste byli jeho dědičným lidem, jak tomu je dnes.

Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné.
Kdo vylíčí bohatýrské činy Hospodina, kdo rozhlásí všechnu chválu o něm?
Blaze těm, kteří se drží práva, tomu, kdo si v každém čase vede spravedlivě.
Hospodine, rozpomeň se na mě pro přízeň, jíž svůj lid zahrnuješ, navštiv mě svou spásou,
abych směl spatřit dobro tvých vyvolených, abych se radoval radostí národa tvého, abych společně s tvým dědictvím o tobě s chloubou mluvil.
Zhřešili jsme už se svými otci, provinili jsme se, svévolně si vedli.
Rychle však na jeho činy zapomněli, nečekali trpělivě na jeho pokyn.
Chtivostí se dali strhnout v poušti, pokoušeli Boha v pustém kraji.
On jim splnil jejich prosbu, ale stihl je pak úbytěmi.
V táboře žárlili na Mojžíše, na Árona, jenž byl Hospodinův svatý;
tu se rozevřela země, Dátana pohltila a přikryla Abírámův spolek.
Proti jejich spolku vyšlehl oheň, svévolníky sežehl plamen.
Na Chorébu udělali býčka, klaněli se slité modle,
zaměnili svoji Slávu za podobu býka, býložravce.
Zapomněli na Boha, svou spásu, který v Egyptě konal tak velké věci,
v zemi Chámově úžasné divy, bázeň vzbuzující činy u Rákosového moře.
Už vyhlásil jejich vyhlazení, ale Mojžíš, jeho vyvolený, postavil se před ním do trhliny a odvrátil jeho zkázonosné rozhořčení.
Hospodine, zachraň nás, náš Bože, shromáždi nás z pronárodů, tvému svatému jménu budeme vzdávat chválu, budeme tě chválit chvalozpěvem.
Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky! A všechen lid ať řekne: „Amen.“ Haleluja.

Spím, ale srdce mé bdí. Slyš, milý můj klepe: „Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubice má, má bezúhonná, vždyť mám hlavu plnou rosy, v kadeřích krůpěje noční.“ Svlékla jsem šaty, mám je zas oblékat? Umyla jsem si nohy, mám si je zašpinit?“ Můj milý prostrčil otvorem ruku a celé mé nitro ze zachvělo před ním. Vstala jsem otevřít milému svému. Z rukou mi kanula myrha, myrha stékala z mých prstů na rukojeť zástrčky. Než jsem však milému otevřela, můj milý odbočil jinam. Život ze mne prchal, když ke mně mluvil. Hledala jsem ho, a nenalezla, volala jsem ho, a neodpověděl mi. Našli mě strážci obcházející město, zbili mě, zranili mě, přehoz mi strhli strážci hradeb. Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, jestliže najdete mého milého, co mu sdělíte? Že jsem nemocna láskou. Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, ty nejkrásnější z žen? Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, že nás tak zapřísaháš? Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných. Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře jsou trsy palmových plodů, černé jako havran. Jeho oči jsou jako holubi nad potůčky vod, v mléce se koupou, podobné vsazeným drahokamům. Jeho líce jsou jak balzámový záhon, schránky kořenných vůní, jeho rty jsou lilie, z nichž kane tekutá myrha. Jeho ruce jsou válce zlaté taršíšem posázené, jeho břicho je mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané. Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru, spočívající na patkách z ryzího zlata. Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery. Kam odešel tvůj milý, ty nejkrásnější z žen? Kam se obrátil tvůj milý? Budeme ho s tebou hledat. Můj milý sestoupil do své zahrady k záhonům balzámovým, aby v zahradách pásl a trhal lilie. Já jsem svého milého a můj milý je můj, on pase v liliích.

Bože, chci ti zpívat novou píseň, s harfou o deseti strunách budu ti pět žalmy.
Ty, jenž dáváš spásu králům, jenž Davida, svého služebníka, vyprošťuješ od zhoubného meče,
vyprosti mě a vysvoboď z rukou cizozemců! Jejich ústa mluví šalebně, jejich pravice je pravice zrádná.
Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru.
Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol,
náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích.
Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin!

V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.