středa 21. týdne v mezidobí C

Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, budu nad vámi kralovat pevnou rukou a vztaženou paží v rozhořčení, které na vás vyleji. A vyvedu vás z národů a shromáždím vás ze zemí, do nichž jste byli rozptýleni pevnou rukou a vztaženou paží v rozhořčení, které jsem na vás vylil. Uvedu vás do pouště národů a budu se tam s vámi soudit tváří v tvář. Jako jsem se soudil s vašimi otci v poušti egyptské země, tak se budu soudit s vámi, je výrok Panovníka Hospodina. A provedu vás pod holí a uvedu vás do závazku smlouvy. Vytřídím z vás ty, kdo se vzbouřili a byli mi nevěrní. Vyvedu je ze země jejich dočasného pobytu, ale na izraelskou půdu nevstoupí. I poznáte, že já jsem Hospodin. Vy tedy, dome izraelský, slyšte. Toto praví Panovník Hospodin: Jděte a služte si každý svým hnusným modlám i nadále, nechcete-li poslouchat mne, ale neznesvěcujte už mé svaté jméno svými dary a svými hnusnými modlami. Na mé svaté hoře, na vysoké hoře izraelské, je výrok Panovníka Hospodina, tam mi bude sloužit celý izraelský dům, až se usadí celý v zemi, tam v nich najdu zalíbení a tam budu vyhledávat vaše oběti pozdvihování a prvotiny vašich darů se všemi vašimi svatými dary. Najdu ve vás zalíbení pro libou vůni vašich obětí, až vás vyvedu z národů a shromáždím vás z těch zemí, do nichž jste byli rozptýleni, a budu ve vás posvěcen před očima pronárodů. I poznáte, že já jsem Hospodin, až vás přivedu na izraelskou půdu, do země, o níž jsem zvednutím ruky přisáhl, že ji dám vašim otcům. Tam si připomenete své cesty a všechny své skutky, jimiž jste se poskvrňovali, a zhnusíte se sami sobě pro všechny zlé činy, jichž jste se dopouštěli. I poznáte, že já jsme Hospodin, až pro své jméno s vámi naložím ne podle vašich zlých cest ani podle vašich zvrhlých skutků, dome izraelský, je výrok Panovníka Hospodina.“

Ty však, Panovníku Hospodine, ukaž na mně pro své jméno, jak je tvé milosrdenství dobrotivé, vysvoboď mě!
Jsem ponížený ubožák, v nitru mám zraněné srdce.
Odcházím jako stín, který se prodlužuje, jako luční kobylka jsem smeten.
V kolenou se podlamuji postem, bez oleje chátrá moje tělo.
Jsem jim jenom pro potupu, jak mě vidí, potřásají hlavou.
Pomoz mi, můj Bože, Hospodine, podle svého milosrdenství mě zachraň,
aby poznali, že tvá ruka to byla, žes to učinil ty, Hospodine.
Jen ať zlořečí, ale ty žehnej! Když povstali, ať je stihne hanba, a tvůj služebník se zaraduje.
Stud ať poleje ty, kdo mě osočují, hanbou ať se zahalí jak pláštěm.
Moje ústa vzdají Hospodinu velkou chválu, mezi mnohými ho budu chválit,
neboť stanul po pravici ubožáku, aby ho zachránil před jeho soudci.

Vyřidíš jim všechna tato slova, ale oni tě neposlechnou, budeš k nim volat, a neodpovědí ti. Řekneš jim: Toto je pronárod, který neposlouchá Hospodina, svého Boha, a nedá se napomenout. Ztratila se věrnost, je odťata od jejich úst.“ Odstřihni si vlasy svého zasvěcení a odhoď je, zapěj na holých návrších žalozpěv, protože Hospodin zavrhl a odmrštil pokolení, na něž se hněvá. Judští synové se dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. V domě, který je nazýván mým jménem, postavili ohyzdné modly, a tak jej poskrvnili. V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl. Proto hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Tófet‘ ani ‚Údolí syna Hinómova‘, nýbrž ‚Údolí vraždění‘. V Tófetu se bude pohřbívat, a až nebude místo, stanou se mrtvoly tohoto lidu pokrmem nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu, jež nikdo nevyplaší. Způsobím, že v judských městech a na ulicích Jeruzaléma přestane hlas veselí, hlas radosti, hlas ženicha i hlas nevěsty, neboť země bude obrácena v trosky.“

Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?
Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni. Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí!
Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina.
Svévolník ve zpupném hněvu říká: „Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.“ Odtud všechny jeho pikle.
Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům.
Říkává si v srdci: „Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého.“
V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti.
Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, jeho oči pasou po bezbranném.
Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl.
Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů.
Říkává si v srdci: „Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.“
Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované!
Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: „Ty nic nevypátráš“?
Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc.
Přeraz paži svévolníka, paži zlého. Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne.
Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země.
Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho,
zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.

V jinou sobotu vešel do synagógy a učil. Byl tam člověk, jehož pravá ruka byla odumřelá. Zákoníci a farizeové si na Ježíše dávali pozor, uzdravuje-li v sobotu, aby měli proč ho obžalovat. On však znal jejich myšlenky. Řekl tomu muži s odumřelou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed.“ On se zvedl a postavil se tam. Ježíš jim řekl: „Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?“ Rozhlédl se po nich a řekl tomu člověku: „Zvedni tu ruku!“ On to učinil a jeho ruka byla zase zdravá. Tu se jich zmocnila zlost a radili se spolu, co by měli s Ježíšem udělat.