středa 20. týdne v mezidobí C

Ty jim budeš prorokovat všechna tato slova. Řekneš jim: „Hospodin vydá řev z výšiny, ze svého svatého obydlí vydá svůj hlas. Hlasitě řve nad svou nivou - zní to jak výskání těch, kdo lisují víno-, řve na všechny obyvatele země. Hukot vřavy dolehne až do končin země, neboť Hospodin vede spor s pronárody, soudí se sám s veškerým tvorstvem, svévolníky vydá meči, je výrok Hospodinův.“ Toto praví Hospodin zástupů: „Hle, vyjde zlo od pronároda k pronárodu, přižene se veliký vichr z nejodlehlejších koutů země.“ Ti, které Hospodin v onen den skolí, zůstanou ležet od jednoho konce země ke druhému. Nebude se nad nimi naříkat, nebudou sebráni, nebudou pohřbeni, budou jak hnůj na povrchu země. Kvilte, pastýři, a úpěte, válejte se v prachu, vznešení vůdcové stáda! Vaše dny se naplnily, půjdete na porážku, rozpráším vás, padnete, jako když spadne vzácná nádoba. Pro pastýře nebude žádného útočiště, nebude úniku pro vznešené vůdce stáda. Slyš! Úpění pastýřů, kvílení vznešených vůdců stáda, neboť Hospodin pustoší jejich pastvu. Pokojné nivy zajdou Hospodinovým planoucím hněvem. Opouští svůj úkryt jako lvíče. Jejich země bude zpustošena, až se jeho hudící hněv rozpálí, až jeho hněv vzplane.

Davidův; poučující. Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt.
Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.
Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.
Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru.
Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.
Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne.
Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem.
Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.
Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš.
Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.
Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!

V onen den Hospodin ztrestá svým tvrdým, velkým a pevným mečem livjátana, hada útočného, livjátana, hada svinutého; zabije draka v moři. V onen den zpívejte o vinici, jež dává ohnivé víno. „Já Hospodin ji střežím, každou chvíli ji zavlažuji. Aby ji nic nepostihlo, nocí dnem ji budu střežit. Rozhořčen už na ni nejsem. Kdyby mi dávala bodláčí a křoví, zvedl bych proti ní boj a rázem bych ji spálil. Ať se chopí mé záštity a uzavře se mnou pokoj, ať se mnou uzavře pokoj. Přijdou dny, kdy Jákob zapustí kořeny, kdy bude pučet a rozkvete Izrael a naplní tvář světa svými plody.“ Bil ho snad Bůh, jako bil ty, kdo bili jeho? Byl snad zavražděn jako jiní, kdo jím byli zavražděni? Vyhnal jsi ji, vyhostils ji, tak jsi s ní vedl spor. Odklidil ji svým ostrým větrem, když zavál od východu. Právě tím bude usmířena Jákobova nepravost. Až z něho sejme hřích, vydá toto ovoce: se všemi kameny oltáře naloží jako s kusy vápence, které se roztloukají. Nezůstanou stát posvátné kůly ani kadidlové oltáříky. Opevněné město zpustne, bude jak bydliště zavržené a poušt opuštěná; bude se tam pást býček, odpočívat tam a spásat jeho ratolesti. Až jeho snítky uschnou a polámou se, přijdou ženy a spálí je. Ten lid nic nechápe; proto ten, který jej učinil, se nad ním neslituje, jeho Tvůrce se nad ním nesmiluje. I stane se v onen den, že Hospodin vymlátí klasy od Řeky až k potoku Egyptskému; to vy, synové Izraelovi, budete sbíráni jeden po druhém. V onen den zaduje na velikou polnici a přijdou ti, kdo bloudí bez domova v zemi asyrské, i ti, kdo byli vyhnáni do egyptské země, a budou se klanět Hospodinu na svaté hoře v Jeruzalémě.

Poučující, pro Asafa. Bože, zanevřel jsi na nás natrvalo? Tvůj hněv dýmá proti ovcím, které paseš.
Rozpomeň se na svou pospolitost, kterou jsi před věky získal, na svůj dědičný kmen, jejž sis vykoupil, na horu Sijón, kde bydlíš.
Zaměř kroky vzhůru k trvající spoušti, ve svatyni nepřítel vše zničil.
Ve tvém shromáždění zněl řev protivníků, svá vítězná znamení tu postavili.
Ví se, že tak, jako když se zvedá širočina vzhůru v spleti stromů,
nyní otloukali řezby ve svatyni sekerou a mlatem.
Tvou svatyni podpálili a příbytek tvého jména znesvětili, strhli k zemi.
V srdci si řekli: „Jejich rod úplně vyhubíme!“ Vypálili všechna místa Božích shromáždění v zemi.
Svá znamení nevidíme, proroka už není, neví nikdo z nás, co přijde.
Jak dlouho se, Bože, smí protivník rouhat? Smí nepřítel znevažovat trvale tvé jméno?
Proč stahuješ ruku nazpět? Zvedni svou pravici z klína, skoncuj s nimi!
Bůh je můj Král odedávna, on uprostřed země koná spásné činy.
Svou mocí jsi rozkymácel moře, drakům na vodách roztříštils hlavy,
rozdrtil jsi hlavy livjátana, dals ho sežrat hordě divé sběře,
rozpoltil jsi skálu, vytryskl pramen i potok, vysušil jsi mocné říční toky.
Tobě patří den, i noc je tvoje, tys upevnil světlo noci i slunce,
ty sám jsi vytyčil veškerá pomezí země, vytvořils léto i zimu.
Hospodine, rozpomeň se na rouhání nepřítele, na zbloudilý lid, jenž znevážil tvé jméno.
Nevydávej život své hrdličky dravci, na život svých ponížených nikdy nezapomeň,
přihlédni ke smlouvě! Plno doupat násilí je v temných koutech země.
Kéž zdeptaný není znovu tupen, ponížený ubožák ať chválí tvoje jméno!
Povstaň, Bože, a své pře se ujmi, rozpomeň se, že ti bloud utrhá denně.
Nezapomeň na křik protivníků, na ten ustavičně stoupající hukot útočníků!

Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, a řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude domem modlitby‘, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“ Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili, ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.