Pondělí po 1. neděli postní B

Na to navázal Elífaz Témanský slovy: „Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv? Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval. Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou. Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život? Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby? Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí. Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s nimi konec. Lev řve, kňučí mladý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy. Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou. Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. Stanul - ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas: ‚Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?‘ Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech, tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadnějši než mola. Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou. Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti.

Pro předního zpěváka, podle Jedútúna. Pro Asafa, žalm.
Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu!
V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá.
Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý.
Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova.
Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta.
V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá:
Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví?
Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo? Nebude už mluvit v dalších pokoleních?
Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?
Pravím: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího.
Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku.
Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.
Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš?
Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal národům poznat.
Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy, Josefovy.
Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly.
Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy.
Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla.
Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.
Svůj lid jsi vedl jak stádce rukou Mojžíše a Árona.

I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.