Úterý po 1. neděli adventní B

V onen den, je výrok Hospodinův, se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou, tu, s níž jsem zle naložil. Chromou budu mít za pozůstatek lidu, vypuzenou za mocný národ. A Hospodin bude nad nimi kralovat na hoře Sijónu od nynějška až navěky. Ty, věži stáda, návrší dcery sijónské, tobě připadne, k tobě se navrátí dřívější vladařství, království dcery jeruzalémské. Proč nyní tolik hořekuješ? Což nemáš u sebe krále? Zahynul tvůj rádce, že tě zachvátila bolest jako rodičku? Svíjej a válej se v křečích jako rodička, sijónská dcero, neboť teď musíš vyjít z města a bydlet na poli a přijdeš až do Babylóna; tam budeš vysvobozena, tam tě Hospodin vykoupí z rukou tvých nepřátel. Nyní se proti tobě sbírají mnohé pronárody. Říkají: „Sijón je zhanoben, pokochejme se pohledem na něj.“ Oni však neznají smýšlení Hospodinovo, nerozumějí jeho úradku, že je shromažďuje jako snopy na humno. Dej se do mlácení, sijónská dcero, neboť učiním tvůj roh ze železa, kopyta z bronzu. Rozdrtíš mnoho národů. Jejich zisk zasvětím Hospodinu jako klatý a jejich majetek Pánu celé země.

Žalm pro Asafa. Bože, vtrhly pronárody do dědictví tvého, tvůj svatý chrám poskvrnily, Jeruzalém obrátily v hromady sutin!
Mrtvoly tvých služebníků daly za potravu nebeskému ptactvu, těla tobě věrných zemské zvěři.
Prolévaly jejich krev okolo Jeruzaléma jak vodu, a nebyl, kdo by je pohřbil.
Tupení svých sousedů jsme vystaveni, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky.
Dlouho ještě, Hospodine? Chceš se pořád hněvat? Bude tvoje rozhorlení planout jako oheň?
Vylej svoje rozhořčení na pronárody, jež neznají se k tobě, na království, která nevzývají tvoje jméno;
vždyť pozřely Jákoba a zpustošily jeho nivy.
Nepřipomínej nám staré nepravosti, pospěš nám vstříc se svým slitováním, jsme naprosto vyčerpáni.
Bože, naše spáso, pomoz nám pro slávu svého jména, vysvoboď nás, zprosť nás hříchů pro své jméno!
Proč by měly pronárody říkat: „Kde je ten jejich Bůh?“ Kéž by pronárody poznaly před naším zrakem pomstu za prolitou krev tvých služebníků.
Kéž k tobě pronikne sténání vězňů! Mocnou paží svou zachovej syny smrti!
Našim sousedům vrať sedminásobně do klína potupu, jíž potupili tebe, Panovníku.
My, tvůj lid - ovce, jež paseš, budeme ti navěky, po všechna pokolení, vzdávat chválu a vyprávět o tvých chvályhodných činech.

Potom jsem viděl jiného anděla, jak s velikou mocí sestupuje z nebe; a země byla ozářena jeho slávou. Zvolal mohutným hlasem: „Padl, padl veliký Babylón a stal se doupětem démonů, skrýší všech nečistých duchů a každého zlověstného a nenáviděného ptáka; neboť vínem Božího hněvu pro smilství té nevěstky byly opojeny všecky národy, králové světa s ní smilnili a bohatí kupci země bohatli z její rozmařilosti a přepychu.“ A slyšel jsem jiný hlas z nebe: „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi a Bůh nezapomněl na jeho viny. Odplaťte po zásluze té nevěstce, dvojnásob jí odplaťte za její činy! V poháru, který připravovala, připravte pro ni dvojnásob; kolik si užila slávy a hýření, tolik jí dejte teď trýzně a žalu. Protože si namlouvá: Trůním jako královna, vdovou nejsem a neokusím smutku - proto v jediném dni dopadnou na ni pohromy: smrt i žal a hlad, a bude zničena ohněm. Neboť mocný je Hospodin, Bůh, který ji odsoudil.“ Pak budou naříkat nad ní a bědovat králové světa, kteří s ní smilnili a hýřili, až uvidí dým hořícího města; z hrůzy nad jeho zkázou neodváží se přiblížit a budou naříkat: „Běda, běda, ty veliký Babylóne, město tak mocné, jak v jedinou hodinu byl nad tebou vykonán soud!“